Halogeny a vzácné plyny
Dva sousední sloupce periodické tabulky, které se chovají přesně opačně: jeden nechce nic a druhý chce jediný elektron tak zoufale, že kvůli němu rozežere sklo, ocel i beton. Z jedné chybějící židle v elektronové slupce se dá odvodit celá kapitola — od barvy jodu přes sílu kyseliny chloristé až po to, proč jsme museli zakázat freony.
Mapa skupiny 17 — jediný obrázek, který si opravdu musíte zapamatovat
Co přesně tenhle materiál pokrývá
Každý bod osnovy má svou kapitolu. Klepněte na řádek a skočíte rovnou na něj.
Halogeny a vzácné plyny za 60 minut
Devět bloků, dohromady hodina čtení. Každý blok má výklad, rámeček Zapamatujte si se vzorci a rámeček Častá chyba s tím, na čem se v testech nejvíc ztrácejí body. Projdou se tu všechny pojmy z osnovy — u každého bloku je máte vypsané pod textem. Když něčemu nerozumíte, klepněte na pojem v kontrole pokrytí a skočíte do podrobné kapitoly.
Vzácné plyny — proč nechtějí nic
Skupina 18 (helium, neon, argon, krypton, xenon, radon) má zcela zaplněnou valenční slupku: ns²np⁶, u helia 1s². Z toho plyne úplně všechno ostatní.
Netečnost není magie, jsou to tři čísla. Ionizační energie je nejvyšší v celé periodě (1037 až 2372 kJ·mol⁻¹), takže elektron nedají. Elektronová afinita je záporná — přijetí elektronu by energii spotřebovalo, protože by musel do prázdné vyšší slupky. A kovalentní vazbu netvoří, protože by se elektrony musely dostat do protivazebného orbitalu. Nedají, nevezmou, nesdílejí — proto jednoatomové molekuly.
Mezi jednotlivými atomy působí jen Londonovy disperzní síly, jejichž velikost roste s polarizovatelností. Proto teploty varu rostou dolů skupinou: He −268,9 °C, Ne −246,1, Ar −185,9, Kr −153,2, Xe −108,1, Rn −61,7 °C. Kapalné helium je pod 2,17 K supratekuté.
Získávají se frakční destilací zkapalněného vzduchu — pořadí je dané teplotou varu. Helium a neon odcházejí nahoře, argon se odebírá mezi dusíkem (77,4 K) a kyslíkem (90,2 K), krypton a xenon zůstávají dole v kapalném kyslíku. Helium se ale bere ze zemního plynu, kde ho bývá 0,3 až 7 % — tisíckrát víc než ve vzduchu.
Používají se právě proto, že nic nedělají: argon jako ochranná atmosféra při svařování, helium na chlazení supravodivých magnetů, neon do výbojek, xenon do světlometů a iontových motorů. Radon se nezískává — jen se měří, protože v budovách způsobuje rakovinu plic.
konfigurace ......... ns²np⁶ (He: 1s²)
ionizační energie ... nejvyšší v periodě
elektronová afinita . záporná
molekula ............ jednoatomová
slupka je plná: elektron nechtějí přijmout
ani odevzdat, takže nemají čím vázat
argon ..... = 0,934 %
neon ...... = 18,2 ppm
helium .... = 5,24 ppm
krypton ... = 1,14 ppm
xenon ..... = 0,087 ppm
argon je po dusíku a kyslíku třetí
nejhojnější složka vzduchu, ostatní
jsou stopy (ppm = díl z milionu)
„Mají nízké teploty varu, protože jsou lehké.“ Rozhoduje polarizovatelnost, ne hmotnost. A druhá chyba: helium se nezískává ze vzduchu, ale ze zemního plynu.
Kapalný vzduch pomalu ohříváme. Ve které frakci budeme hledat xenon a proč se argon dělá nejhůř?
odpařuje se vždy nejtěkavější složka, tedy ta s nejnižší teplotou varu
xenon má teplotu varu nejvyšší ze všech → odpaří se poslední → zůstane v kapalném kyslíku na dně
Rozdíl mezi argonem a kyslíkem jsou necelé tři kelviny, takže jedna destilace nestačí. Zbytkový kyslík se odstraní spálením s přidaným vodíkem, dusík se zachytí na molekulových sítech.
Sloučeniny xenonu — díra v netečnosti
Do roku 1962 se učilo, že vzácné plyny sloučeniny netvoří. Pak Neil Bartlett porovnal dvě čísla: ionizační energii molekuly O₂ (1175 kJ·mol⁻¹), kterou hexafluorid platinový PtF₆ zvládl zoxidovat, a ionizační energii xenonu (1170 kJ·mol⁻¹). Byly prakticky stejné — a pokus vyšel.
Proč zrovna xenon? Má z dostupných vzácných plynů nejnižší ionizační energii, je velký a dobře polarizovatelný. Radon by byl ještě lepší, ale je příliš radioaktivní. Krypton dá jen nestálý KrF₂, helium, neon a argon běžnou chemii nemají vůbec.
Partnerem musí být fluor nebo kyslík — nic jiného není dost elektronegativní. Fluoridy vznikají přímo z prvků: Xe + F₂ → XeF₂, Xe + 2 F₂ → XeF₄, Xe + 3 F₂ → XeF₆. Kyslíkaté sloučeniny až hydrolýzou: XeF₆ + 3 H₂O → XeO₃ + 6 HF.
Oxidační čísla xenonu jsou vždy sudá (+II, +IV, +VI, +VIII), protože se rozbíjejí celé elektronové páry. Tvary určuje VSEPR: XeF₂ lineární (3 volné páry), XeF₄ čtvercová rovinná (2 volné páry), XeO₃ trigonální pyramida (1 volný pár), XeO₄ tetraedr (žádný).
ionizační energie Xe = 1170 kJ·mol⁻¹
ionizační energie O₂ = 1175 kJ·mol⁻¹
obě hodnoty jsou skoro stejné, takže
činidlo, které dokáže zoxidovat
molekulu O₂, zvládne i atom xenonu
XeF₂ ... 2 vazby + 3 volné páry = lineární
XeF₄ ... 4 vazby + 2 volné páry = čtverec
XeF₆ ... 6 vazeb + 1 volný pár
= deformovaný oktaedr
XeO₃ ... 3 vazby + 1 volný pár = pyramida
XeO₄ ... 4 vazby + 0 volných = tetraedr
volné páry tvar určují, ale v jeho názvu
už vidět nejsou
„Xenon tvoří sloučeniny, protože je nejtěžší.“ Není nejtěžší (radon je těžší) a nerozhoduje hmotnost, ale nízká ionizační energie. A druhá past: xenon má vždy sudé oxidační číslo, halogeny lichá.
Určete tvar molekuly XeF₄ podle VSEPR.
zbývají 4 elektrony = 2 volné páry
celkem 4 + 2 = 6 elektronových párů → základní tvar oktaedr
volné páry se odpuzují nejvíc → zaujmou protilehlé vrcholy
Stejným postupem odvodíte i lineární XeF₂ (2 + 3 páry) — tři volné páry se v trigonální bipyramidě rozestaví do roviny a dva fluory zbudou nad a pod ní.
Konfigurace ns²np⁵ a oxidační čísla
Halogeny (skupina 17: F, Cl, Br, I, At) mají sedm valenčních elektronů, z toho jeden nepárový. Chybí jim jediný elektron do konfigurace vzácného plynu — a tohle jediné je hnací silou celé jejich chemie.
Mají dvě možnosti. A: přitáhnout elektronovou hustotu a dosáhnout ns²np⁶, tedy oxidační číslo −I. Tohle umí všech pět. B: odevzdat ji partnerovi, který je ještě elektronegativnější, a dostat kladné oxidační číslo. Takový partner může být jen kyslík nebo lehčí halogen.
Kladná čísla jsou lichá: +I (zapojí se nepárový elektron), +III, +V, +VII (rozbíjejí se postupně tři elektronové páry). Nejvyšší je +VII a rovná se počtu valenčních elektronů. Výjimkou jsou radikály jako ClO₂ s +IV.
Fluor má jen −I. Dva důvody: je nejelektronegativnější prvek tabulky (3,98), takže neexistuje partner, který by mu hustotu odtáhl; a ve druhé periodě nemá orbitaly d, takže kolem sebe neuspořádá víc vazeb. Důsledek: fluor nemá jedinou kyslíkatou kyselinu.
Trendy dolů skupinou: elektronegativita klesá (3,98 → 3,16 → 2,96 → 2,66), poloměr roste (71 → 99 → 114 → 133 pm), ionizační energie klesá, oxidační síla klesá. Jediná anomálie je elektronová afinita: chlor (349) uvolní víc než fluor (328), protože v malé slupce fluoru se elektrony tísní.
obecně ... ns²np⁵ (7 valenčních e⁻)
fluor .... [He] 2s² 2p⁵
chlor .... [Ne] 3s² 3p⁵
do plného oktetu chybí jediný elektron —
proto halogeny tak snadno oxidují
všechny ...... −I
Cl, Br, I .... +I, +III, +V, +VII
fluor ........ jen −I, nikdy kladné
má nejvyšší elektronegativitu = 3,98
a ve 2. periodě nejsou orbitaly d
proto fluor jako jediný halogen nemá
žádnou kyslíkatou kyselinu
„Kyselina fluorná HFO.“ Neexistuje. Fluor nikdy nemá kladné oxidační číslo. A pozor na OF₂: to je fluorid kyslíku (F má −I, O má +II), ne oxid fluorný.
Které z částic FO₄⁻, BrO₄⁻, ClF₃ a FCl₃ nemohou existovat?
FCl₃: fluor by musel mít +III, chlor −I → nemožné ze stejného důvodu
BrO₄⁻: brom +VII → existuje (kyselina bromistá, připravena 1968)
ClF₃: chlor +III, fluor −I → existuje, běžné fluorační činidlo
Pravidlo je jednoduché: kdykoli by měl fluor v zápisu vyjít kladně, částice neexistuje. Funguje to bez jediné výjimky.
Elementární halogeny — barvy, skupenství, anomálie
Halogen spáruje svůj nepárový elektron s dalším atomem téhož prvku a vznikne dvouatomová molekula X₂. V pevném stavu molekuly zůstávají a drží pohromadě jen slabými disperzními silami — jsou to molekulové krystaly.
Odtud řada, kterou musíte umět zpaměti: F₂ světle žlutý plyn · Cl₂ žlutozelený plyn · Br₂ červenohnědá kapalina · I₂ šedočerná pevná látka s kovovým leskem. Teploty tání i varu rostou dolů skupinou (t. varu −188,1 → −34,0 → 58,8 → 184,3 °C), protože větší molekula je lépe polarizovatelná. Brom je vedle rtuti jediný prvek kapalný za laboratorní teploty. Jod snadno sublimuje na fialové páry.
A teď anomálie, na kterou se ptají. Vazebné energie: Cl₂ 242,6 > Br₂ 192,8 > F₂ 158,8 > I₂ 151,1 kJ·mol⁻¹. Od chloru dolů to klesá podle očekávání, ale fluor vybočí dolů. Důvod: atom fluoru je tak malý (poloměr 71 pm, délka vazby jen 142 pm), že se volné elektronové páry obou atomů silně odpuzují a vazbu oslabují.
Slabá vazba F—F plus velmi pevné vazby k fluoru (H—F 567 kJ·mol⁻¹) = nejreaktivnější prvek periodické tabulky. Stejnou anomálii mají i sousedé fluoru: vazby O—O a N—N v peroxidu a hydrazinu.
Astat je celý radioaktivní; nejužívanější izotop 211At má poločas 7,21 h a v zemské kůře je ho odhadem méně než 25 gramů. Dnes se zkouší v cílené alfa-terapii nádorů.
F₂ ... plyn, světle žlutý
Cl₂ .. plyn, žlutozelený
Br₂ .. kapalina, červenohnědá
I₂ ... pevná látka, šedočerná
molekuly jsou dolů skupinou větší
a přitahují se silněji — proto houstne
skupenství i barva
Cl₂ = 242,6 (nejpevnější)
Br₂ = 192,8
F₂ = 158,8 (anomálie)
I₂ = 151,1
F—F je nečekaně slabá: atom fluoru je tak
malý, že se volné elektronové páry
obou atomů odpuzují
slabá vazba znamená, že se F₂ snadno
štěpí — odtud reaktivita fluoru
„Fluor má nejsilnější vazbu F—F, protože je nejmenší.“ Naopak — je předposlední, hned nad jodem. Malý atom tady škodí: volné páry se tísní.
Ve třech ampulích je při 25 °C: (a) tmavě fialové páry nad lesklými krystalky, (b) žlutozelený plyn, (c) tmavá kapalina s hnědými parami. Určete látky a seřaďte je podle rostoucí oxidační síly.
(b) žlutozelený plyn → chlor (fluor by byl bledší a sklo by nepřežil)
(c) jediný kapalný halogen za laboratorní teploty → brom (t. t. −7,2 °C, t. v. 58,8 °C)
E°: I₂ 0,54 V < Br₂ 1,07 V < Cl₂ 1,36 V
Barvy a skupenství jsou nejrychlejší identifikace v celé anorganické chemii. Naučte se je jako obrázek čtyř zkumavek vedle sebe.
Oxidační síla a vytěsňovací reakce
Halogen chce elektron — a jak moc ho chce, říká standardní redukční potenciál poloreakce X₂ + 2 e⁻ → 2 X⁻:
F₂ +2,87 V > Cl₂ +1,36 V > Br₂ +1,07 V > I₂ +0,54 V. Fluor je nejsilnější chemické oxidační činidlo vůbec; jodid je naopak nejlepší redukční činidlo z halogenidů.
Pozor na vysvětlení: fluor nevyhrává elektronovou afinitou (v té je až druhý za chlorem), ale kombinací slabé vazby F—F a obrovské hydratační energie malého iontu F⁻ (−515 proti −381 kJ·mol⁻¹ u chloridu).
Vytěsňovací reakce je přímé použití žebříčku: silnější halogen vytěsní slabší z jeho soli. Cl₂ + 2 KBr → 2 KCl + Br₂ ✓, Br₂ + 2 KI → 2 KBr + I₂ ✓, I₂ + KBr → nereaguje ✕. ΔE° musí být kladné.
Reaktivita klesá F > Cl > Br > I a projeví se podmínkami. S vodíkem: fluor exploduje i ve tmě, chlor na světle, brom po zahřátí, jod jen částečně a vratně. S železem: 2 Fe + 3 Cl₂ → 2 FeCl₃ (železité), ale Fe + I₂ → FeI₂ (jen železnaté), protože jod na +III nestačí.
Pasivace: měď a nikl odolávají fluoru, protože se pokryjí vrstvou fluoridu — proto se aparatury na fluor dělají z niklu. A suchý chlor nenapadá ocel, takže se přepravuje v ocelových lahvích.
F₂ = +2,87 (nejsilnější oxidovadlo
z běžných látek vůbec)
Cl₂ = +1,36
Br₂ = +1,07
I₂ = +0,54
oxidační síla halogenů klesá dolů skupinou
lehčí halogen vytěsní ze soli těžší,
nikdy naopak
ΔE° = E°(přidaný halogen)
− E°(halogen vázaný v roztoku)
ΔE° > 0 ... reakce proběhne
ΔE° < 0 ... reakce neproběhne
příklad: Cl₂ + 2 KBr → 2 KCl + Br₂,
ΔE° = 1,36 − 1,07 = +0,29 V
„Fluor vytěsní jod z roztoku KI.“ Ve vodě ne — nejdřív zoxiduje samotnou vodu (2 F₂ + 2 H₂O → 4 HF + O₂). A druhá past: nadbytek chloru vytěsněný jod dál zoxiduje na bezbarvou HIO₃ a hnědá barva zmizí.
Do roztoku KBr zavedeme chlor. Spočítejte ΔE° a odhadněte rovnovážnou konstantu.
ΔE° = 1,36 − 1,07 = +0,29 V → kladné, reakce je samovolná
z = 2 (Cl₂ přijme dva elektrony)
log K = z·ΔE°/0,0592 = 2 · 0,29 / 0,0592 = 9,8 → K ≈ 6·10⁹
Právě na téhle reakci stojí průmyslová výroba bromu z mořské vody: chlor je levný a bromid zoxiduje beze zbytku.
Halogenovodíky — kyselost a zvláštní HF
Čtyři plyny HF, HCl, HBr, HI, jejichž vodné roztoky jsou kyseliny fluorovodíková, chlorovodíková (obchodně solná, asi 36 %), bromovodíková a jodovodíková.
Kyselost roste od HF k HI, a to o třináct řádů: pKa = 3,17 · ≈−7 · ≈−9 · ≈−10. Rozhoduje energie vazby H—X, ne elektronegativita: 567 → 431 → 366 → 298 kJ·mol⁻¹. Aby kyselina disociovala, musí se vazba přetrhnout — a u fluorovodíku je nejpevnější. Pomocná úvaha: velký anion I⁻ má náboj rozprostřený, a proto je stabilní; malý F⁻ proton rád vezme zpátky.
Teploty varu jdou naopak: od HCl (−85,1) přes HBr (−66,4) k HI (−35,4) rostou, ale HF vyčnívá na +19,5 °C. Důvod jsou vodíkové můstky F—H···F, které v kapalině spojují molekuly do řetězců a kruhů. Stejnou anomálii dělá voda a amoniak, methan ne.
HF leptá sklo: SiO₂ + 4 HF → SiF₄ + 2 H₂O (v roztoku SiO₂ + 6 HF → H₂SiF₆ + 2 H₂O). Skladuje se proto v polyethylenu. Na kůži zprvu nebolí, ale fluorid proniká hluboko, váže vápník a může být smrtelný.
Příprava: vytěsněním z halogenidu silnou kyselinou (CaF₂ + H₂SO₄ → CaSO₄ + 2 HF, 2 NaCl + H₂SO₄ → Na₂SO₄ + 2 HCl). U HBr a HI to nejde — kyselina sírová je zoxiduje na halogen. Použije se buď H₃PO₄, nebo hydrolýza: PBr₃ + 3 H₂O → H₃PO₃ + 3 HBr.
HF < HCl < HBr < HI
rozhoduje energie vazby H—X [kJ·mol⁻¹]:
H—F = 567 (nejpevnější)
H—Cl = 431
H—Br = 366
H—I = 298 (nejslabší)
čím snáz se vazba H—X přetrhne, tím
ochotněji kyselina uvolní H⁺
1) jediný slabý halogenovodík, pKa = 3,17
2) teplota varu = +19,5 °C
(drží ho vodíkové můstky)
3) leptá sklo:
SiO₂ + 4 HF → SiF₄ + 2 H₂O
4) proniká tkání a váže vápník v kostech
za vším stojí malý atom fluoru a jeho
vysoká elektronegativita
„HF je nejsilnější kyselina, protože fluor má největší elektronegativitu.“ Je to jediná slabá kyselina ze čtyř. Elektronegativita určuje polaritu, ne pevnost vazby — a při disociaci se vazba trhá celá.
Proč nelze bromovodík připravit z bromidu draselného a koncentrované kyseliny sírové? Navrhněte funkční postup.
místo HBr vzniknou hnědé páry bromu:
2 NaBr + 2 H₂SO₄ → Na₂SO₄ + Br₂ + SO₂ + 2 H₂O
řešení: neoxidující kyselina, například H₃PO₄
U jodidu je to ještě horší — vzniká i sulfan (8 NaI + 9 H₂SO₄ → 8 NaHSO₄ + 4 I₂ + H₂S + 4 H₂O). U chloridu a fluoridu kyselina sírová projde bez problémů.
Halogenidy, polyhalogenidy a interhalogeny
Halogenid je binární sloučenina halogenu s jiným prvkem, halogen má vždy −I. Rozdělují se podle typu vazby, ale není to přepínač — je to plynulá škála, jejíž polohu určuje rozdíl elektronegativit.
Iontové halogenidy tvoří silně elektropozitivní kovy (alkalické kovy, kovy alkalických zemin). Vysoké teploty tání (NaCl 801 °C), tavenina vede proud, ve vodě jen disociují. Kovalentní tvoří nekovy a kovy ve vyšších oxidačních číslech: buď nízkomolekulární (SiCl₄, TiCl₄, SF₆), nebo vysokomolekulární s můstkovými atomy halogenu (AlCl₃, v páře dimer Al₂Cl₆).
Dvě pravidla přechodu: iontovost roste s rozdílem elektronegativit (NaF > NaCl > NaBr > NaI) a klesá s oxidačním číslem elektropozitivního prvku (SnCl₂ taje při 247 °C, ale SnCl₄ je kapalina).
Podle chování k vodě jsou tři skupiny: disociující (NaCl), hydrolyzující (SiCl₄ + 2 H₂O → SiO₂ + 4 HCl) a nereagující (CCl₄, SF₆ — z kinetických důvodů, molekula vody nemá kudy zaútočit).
Důkaz stříbrem: AgF rozpustný (sraženina nevznikne) · AgCl bílá, rozpustná v amoniaku · AgBr nažloutlá · AgI žlutá, v amoniaku nerozpustná.
Polyhalogenidy: halogenidový ion se naváže na molekulu halogenu, I₂ + I⁻ ⇌ I₃⁻ — proto se jod, ve vodě nerozpustný, dobře rozpouští v roztoku KI (Lugolův roztok). Interhalogeny XYn (ClF₃ tvar T, IF₅ tetragonální pyramida, IF₇ pentagonální bipyramida) jsou ještě reaktivnější než halogeny samotné; kladné číslo má vždy těžší halogen.
rozhoduje rozdíl elektronegativit ΔEN
ΔEN velké → iontový
NaCl, ΔEN = 2,23
ΔEN malé → kovalentní
SiCl₄, ΔEN = 1,26
hranice ...... ΔEN ≈ 1,7
u téhož kovu platí: čím vyšší oxidační
číslo, tím kovalentnější halogenid
F⁻ ... bez sraženiny, AgF je rozpustný
Cl⁻ .. bílá sraženina, rozpustná v NH₃
Br⁻ .. nažloutlá sraženina
I⁻ ... žlutá sraženina, v NH₃ nerozpustná
dolů skupinou sraženina tmavne
a hůř se rozpouští
„Fluorid dokážeme sraženinou AgF.“ Ne — fluorid stříbrný je ve vodě rozpustný a sraženina nevznikne. Právě to je jeho poznávací znamení.
Seřaďte NaI, NaF, AlCl₃ a SnCl₄ podle klesajícího iontového charakteru. EN: Na 0,93 · Al 1,61 · Sn 1,96 · F 3,98 · Cl 3,16 · I 2,66.
NaI: 2,66 − 0,93 = 1,73
AlCl₃: 3,16 − 1,61 = 1,55
SnCl₄: 3,16 − 1,96 = 1,20
Kontrola teplotami tání: NaF 993 °C, NaI 661 °C, AlCl₃ sublimuje při 180 °C, SnCl₄ je kapalina vroucí při 114 °C. Pořadí sedí a je vidět, kde přesně se z mřížky stanou molekuly.
Oxidy a kyslíkaté kyseliny chloru
Kladná oxidační čísla halogenu se realizují v oxidech a oxokyselinách. Nejdůležitější oxidy: Cl₂O (+I, anhydrid HClO), ClO₂ (+IV, radikál, dnes hlavní bělidlo v papírenství), Cl₂O₇ (+VII, anhydrid HClO₄) a I₂O₅ (+V, jediný exotermický oxid halogenu). OF₂ je fluorid kyslíku, nikoli oxid fluoru.
Řada oxokyselin chloru je učebnicová. Kyselost roste s oxidačním číslem: HClO (pKa 7,54) < HClO₂ (1,94) < HClO₃ (≈−1) < HClO₄ (≈−8). Důvod: každý další kyslík odsává elektronovou hustotu z vazby O—H a vzniklý anion je stabilnější, protože se náboj rozprostře mezi víc kyslíků.
Oxidační síla jde přesně naopak: nejsilnějším oxidovadlem je nejslabší kyselina HClO. A pozor na nuanci: zředěná HClO₄ a roztoky chloristanů skoro neoxidují, ale koncentrovaná HClO₄ s organickou látkou exploduje.
Rychlý odhad síly: Paulingovo pravidlo pKa ≈ 8 − 5·(počet nevazebných kyslíků). Pro HClO₃ (dva nevazebné O) vyjde −2, skutečnost ≈−1.
Disproporcionace chloru v hydroxidu je nejzkoušenější reakce z celého tématu a produkt závisí na teplotě: za studena Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O (chlornan = savo), za horka 3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O (chlorečnan). Opakem je synproporcionace: 5 I⁻ + IO₃⁻ + 6 H⁺ → 3 I₂ + 3 H₂O.
HClO ... chlorná ... chlornan ... (+I)
HClO₂ .. chloritá .. chloritan .. (+III)
HClO₃ .. chlorečná chlorečnan . (+V)
HClO₄ .. chloristá chloristan . (+VII)
kyselost ....... roste shora dolů,
tedy od HClO k HClO₄
oxidační síla .. klesá shora dolů
Paulingův odhad pKa ≈ 8 − 5·n,
kde n je počet kyslíků bez vodíku
za studena = chlornan (savo)
Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O
za horka = chlorečnan
3 Cl₂ + 6 NaOH →
5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O
v obou případech chlor disproporcionuje:
z Cl(0) vznikne zároveň Cl(−I)
i kladný chlor
Zaměnit oba trendy. Nejsilnější kyselina je HClO₄, nejsilnější oxidační činidlo je HClO. A druhá past: nemíchat savo s kyselinou — uvolní se jedovatý chlor (NaClO + 2 HCl → NaCl + Cl₂ + H₂O).
Zaveďte chlor do horkého koncentrovaného NaOH a vyčíslete rovnici elektronovou bilancí.
oxidace: Cl⁰ → Cl+V + 5 e⁻ · redukce: Cl⁰ + e⁻ → Cl−I
bilance: 1 atom nahoru o 5 = 5 atomů dolů o 1 → poměr 1 : 5
dohromady 6 atomů chloru = 3 molekuly Cl₂, k nim 6 NaOH a 3 H₂O
Kontrola: Cl 6 = 5+1 ✓, Na 6 = 5+1 ✓, O 6 = 3+3 ✓, H 6 = 6 ✓. Za studena je poměr 1 : 1 a vyjde Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O.
Výroba a použití
Fluor jde vyrobit jedině elektrolýzou. Žádné chemické oxidační činidlo nemá E° vyšší než +2,87 V. A z vodného roztoku to nejde, protože fluor by okamžitě zoxidoval vodu — elektrolyzuje se tedy bezvodá tavenina KF·2HF při 70 až 130 °C v ocelové nádobě chráněné Monelovým kovem. Anoda: 2 HF₂⁻ → F₂ + 2 HF + 2 e⁻.
Chlor se vyrábí chloralkalickou elektrolýzou vodného roztoku NaCl: 2 NaCl + 2 H₂O → 2 NaOH + Cl₂ + H₂. Na jednu tunu chloru vznikne 1,128 t louhu a 28,4 kg vodíku — ten poměr nejde změnit. Tři technologie: amalgámový (rtuťová katoda, v EU ukončen 11. 12. 2017), diafragmový a dnes standardní membránový s iontoměničovou membránou.
Brom z mořské vody vytěsněním chlorem a vyfoukáním vzduchem. Jod z chilského ledku redukcí jodičnanu hydrogensiřičitanem, čistí se sublimací.
Chlorace vody: účinnou látkou není chlor, ale nedisociovaná molekula HClO, která projde buněčnou stěnou. Účinnost proto prudce klesá s rostoucím pH. Vedlejším produktem jsou trihalomethany.
Freony a ozon: chlorfluoruhlovodíky jsou v troposféře netečné, doputují do stratosféry a tam je UV záření rozštěpí. Uvolněný chlor pak běží v katalytickém cyklu Cl + O₃ → ClO + O₂, ClO + O → Cl + O₂ a jediný atom zničí až sto tisíc molekul ozonu. Montrealský protokol (1987) je zakázal; ozonová vrstva se obnovuje.
Jodace soli: jod je nezbytný pro hormony štítné žlázy (thyroxin je z 65 % hmotnosti jod). V Česku se sůl joduje od roku 1950, dnes jodičnanem draselným v množství 20 až 34 mg jodu na kilogram.
anoda .. 2 Cl⁻ → Cl₂ + 2 e⁻
katoda . 2 H₂O + 2 e⁻ → H₂ + 2 OH⁻
celkem . 2 NaCl + 2 H₂O →
2 NaOH + Cl₂ + H₂
na 1 t Cl₂ vznikne = 1,128 t NaOH
chlor a hydroxid sodný se tedy vyrábějí
společně — poptávka po jednom určuje
nabídku druhého
jen elektrolýzou taveniny KF·2HF
z vodného roztoku to nejde —
F₂ by vodu okamžitě zoxidoval
fluor je nejsilnější oxidovadlo, žádné
chemické činidlo ho z F⁻ neuvolní
1) Cl + O₃ → ClO + O₂
2) ClO + O → Cl + O₂
celkem O₃ + O → 2 O₂
atom chloru se v kroku 2 vrátí, takže
jediný atom rozloží obrovské množství
ozonu — chová se jako katalyzátor
„Elektrolýzou roztoku NaCl vzniká sodík.“ Ne — z roztoku vzniká vodík a louh; sodík dá jen elektrolýza taveniny. A druhá past: chlor se na anodě vylučuje kvůli přepětí kyslíku, ne proto, že by měl nižší potenciál.
Elektrolyzér pracuje s proudem 12 kA po 24 hodin s proudovým výtěžkem 96 %. Kolik chloru a louhu vyrobí?
n(e⁻) = Q·0,96 / 96 485 = 10 316 mol
n(Cl₂) = 10 316 / 2 = 5 158 mol → m = 5 158 · 70,90 = 366 kg
n(NaOH) = 10 316 mol → m = 10 316 · 40,00 = 413 kg
Kontrola poměru: 413/366 = 1,13, tedy stechiometrických 1,128. Pozor na dvě věci: čas v sekundách a na chlor připadají dva elektrony, na hydroxid jeden.
Osm vět, které musíte umět odříkat
- Vzácné plyny mají zcela zaplněnou valenční slupku ns²np⁶, a proto mají nejvyšší ionizační energii v periodě, zápornou elektronovou afinitu a tvoří jednoatomové molekuly; teploty varu rostou dolů skupinou s polarizovatelností.
- Sloučeniny tvoří prakticky jen xenon, protože má ze stabilních vzácných plynů nejnižší ionizační energii; partnerem musí být fluor nebo kyslík a tvary molekul XeF₂, XeF₄ a XeO₃ odvodím z počtu vazebných a volných párů.
- Halogeny mají konfiguraci ns²np⁵, a proto dosahují oxidačního čísla −I vždy a kladných čísel +I, +III, +V a +VII jen s kyslíkem nebo s lehčím halogenem; fluor má jen −I, protože je nejelektronegativnější a nemá orbitaly d.
- Skupenství jde F₂ plyn, Cl₂ plyn, Br₂ kapalina, I₂ pevná látka a barva tmavne dolů skupinou, protože rostou disperzní síly mezi molekulami.
- Vazba F—F je s 158,8 kJ·mol⁻¹ anomálně slabá, protože se u tak malého atomu silně odpuzují volné elektronové páry — a právě to dělá z fluoru nejreaktivnější prvek tabulky.
- Oxidační síla klesá v řadě F₂ 2,87 V > Cl₂ 1,36 > Br₂ 1,07 > I₂ 0,54 V, takže lehčí halogen vytěsní těžší z jeho soli a nikdy naopak.
- Kyselost halogenovodíků roste od HF k HI, protože klesá energie vazby H—X; fluorovodík je jediná slabá kyselina, vře až při 19,5 °C kvůli vodíkovým můstkům a jako jediný leptá sklo.
- V řadě HClO → HClO₄ roste kyselost a klesá oxidační síla; chlor v hydroxidu disproporcionuje za studena na chlornan a za horka na chlorečnan a chloralkalická elektrolýza dává současně chlor, hydroxid sodný a vodík.
Kontrola pokrytí — všech 78 pojmů
Každý pojem z osnovy padl v některém bloku výše. Klepnutím se dostanete do podrobné kapitoly, kde je rozebraný dopodrobna.
Vzácné plyny — skupina, která nic nechce
Osmnáctá skupina je v celé periodické tabulce nejzvláštnější: prvky, které se dlouho zdály úplně netečné, se v přírodě vyskytují jen jako samostatné atomy a přesto se bez nich neobejde svářeč, radiolog ani projekcionista. Začneme jimi schválně — protože konfigurace ns²np⁶ je cíl, ke kterému míří každý halogen, když přijme jeden elektron.
Postavení v tabulce a elektronová konfigurace
Skupinu 18 tvoří helium, neon, argon, krypton, xenon a radioaktivní radon; roku 2002 k nim přibyl uměle připravený Og (oganesson, Z = 118), o jehož chemii víme jen z výpočtů. Starší učebnice mluví o „nulté skupině“ — dnes se používá číslování 1–18 podle IUPAC a vzácné plyny jsou skupina 18.
Všechny vzácné plyny mají zcela zaplněnou valenční slupku:
He: 1s² · Ne, Ar, Kr, Xe, Rn: ns²np⁶ (n = 2, 3, 4, 5, 6)
Helium je výjimka jen zdánlivá: v první periodě žádné orbitaly p neexistují, takže 1s² je také plná slupka. Osm valenčních elektronů (u helia dva) — a přesně tenhle stav je „oktetové pravidlo“.
Proč jsou netečné — tři čísla místo jednoho tvrzení
Věta „mají plný oktet, a proto nereagují“ je pravda, ale sama o sobě nic nevysvětluje. Podívejme se, co plná slupka udělá s energetikou atomu.
Atom vzácného plynu tedy elektron ani nedá (příliš drahé), ani nevezme (nemá ho kam dát, další orbital je energeticky vysoko), ani ho nesdílí — sdílená vazba by znamenala umístit elektronovou hustotu do protivazebného orbitalu a molekula by se rozpadla. Odtud jednoatomové molekuly: He, Ne, Ar, nikdy He₂.
Představte si plnou tramvaj. Nikdo nevystoupí (vysoká ionizační energie), nikdo se nevejde (záporná elektronová afinita) a nikdo si s vedlejší tramvají nevymění cestující (žádná kovalentní vazba). Vedle stojí prázdná tramvaj — alkalický kov s jediným elektronem navíc — a ten se ho zbaví při první příležitosti.
Fyzikální vlastnosti: jediná síla, která je drží pohromadě
Mezi jednoatomovými molekulami nemůže působit nic než Londonovy disperzní síly — okamžité fluktuace elektronového oblaku. Jejich velikost roste s polarizovatelností atomu, tedy s jeho velikostí. Proto teploty tání i varu rostou dolů skupinou, a to velmi pravidelně.
| Prvek | Polarizovatelnost [10⁻³⁰ m³] | Teplota varu [°C] | Teplota varu [K] | Poznámka |
|---|---|---|---|---|
| He | 0,205 | −268,93 | 4,22 | za normálního tlaku vůbec netuhne, ani při 0 K |
| Ne | 0,396 | −246,05 | 27,10 | nejinertnější prvek tabulky |
| Ar | 1,641 | −185,85 | 87,30 | vře mezi dusíkem a kyslíkem — proto se dobře získává |
| Kr | 2,484 | −153,22 | 119,93 | zůstává v kapalném kyslíku |
| Xe | 4,044 | −108,10 | 165,05 | nejsnáze zkapalnitelný ze stabilních |
| Rn | 5,3 | −61,7 | 211,5 | radioaktivní, ²²²Rn má poločas 3,82 dne |
„Vzácné plyny mají nízké teploty varu, protože jsou lehké.“ Není to o hmotnosti, ale o polarizovatelnosti. Xenon (Ar = 131) vře při −108 °C, kdežto stejně těžký C₄F₁₀ až při −2 °C — protože má víc vazeb a větší povrch. A helium má tak nízkou teplotu varu právě proto, že jeho dva elektrony drží jádro tak pevně, že se skoro nedají „rozvlnit“.
Kapalné helium má ještě jednu zvláštnost: pod teplotou 2,17 K přechází do stavu, kterému se říká helium II. Je supratekuté — teče bez jakéhokoli vnitřního tření, samo vyleze po stěnách nádoby a vede teplo lépe než měď. Je to kvantový jev viditelný pouhým okem.
Výskyt a získávání
Vzácné plyny se v přírodě vyskytují jen v elementárním stavu — a prakticky celé zásoby jsou ve vzduchu. Suchý vzduch obsahuje objemově:
N₂ 78,08 % · O₂ 20,95 % · Ar 0,934 % · CO₂ 0,042 % · Ne 18,2 ppm · He 5,24 ppm · Kr 1,14 ppm · Xe 0,087 ppm
V krychlovém metru vzduchu je tedy 9,3 dm³ argonu, ale jen 0,087 cm³ xenonu. Odtud rozdíl v ceně: argon je levnější než mnohá rozpouštědla, xenon stojí tisíce korun za litr.
Frakční destilace zkapalněného vzduchu (Lindeho princip: stlačit, ochladit, prudce expandovat a využít Jouleův–Thomsonův jev) je jediný praktický zdroj argonu, kryptonu, xenonu a neonu. Klíč k dělení je pořadí teplot varu:
Nahoře, nezkondenzované: helium (4,2 K) a neon (27,1 K) — z kolony odcházejí jako plyn a dočišťují se adsorpcí na aktivním uhlí za nízké teploty.
Uprostřed: dusík (77,4 K), argon (87,3 K), kyslík (90,2 K) — argon leží mezi nimi, takže se odebírá bočním nástřikem a pak se čistí.
Dole, v kapalném kyslíku: krypton (119,9 K) a xenon (165,1 K) — hromadí se ve vypařáku a odtud se koncentrují.
Helium se ze vzduchu nevyplácí. Vzniká α-rozpadem uranu a thoria v horninách (částice α je jádro helia; stačí, aby si přibrala dva elektrony) a hromadí se v plynových ložiscích. Některá ložiska v USA, Kataru a Alžírsku obsahují 0,3 až 7 % helia — tisíckrát víc než vzduch. Získává se kryogenní separací zemního plynu. Protože helium jednou vypuštěné do atmosféry navždy uniká do vesmíru, mluví se o heliové krizi: je to jediný neobnovitelný prvek, který doslova ztrácíme.
Radon se nezískává vůbec — vzniká rozpadem radia a je hlavně zdravotní problém. Prosakuje z podloží do sklepů a přízemí, kde se hromadí; v Česku je referenční úroveň v pobytových místnostech 300 Bq·m⁻³ a radon je po kouření druhou nejčastější příčinou rakoviny plic.
Průzkumník skupiny 18 — čísla, trend a k čemu to je
Destilační kolona — co se při dané teplotě ještě drží jako kapalina
Využití — netečnost jako služba
Paradox celé skupiny: používáme je právě proto, že nic nedělají. Kdykoli potřebujete, aby se něčeho nedotkl vzdušný kyslík, sáhnete po argonu.
| Prvek | Kde ho potkáte | Proč zrovna on |
|---|---|---|
| He | chlazení supravodivých magnetů v magnetické rezonanci a urychlovačích, dýchací směs heliox, nosný plyn v plynové chromatografii, balony | jediná látka kapalná při 4 K; má nejmenší rozpustnost v krvi, takže potápěč nedostane dusíkovou narkózu |
| Ne | reklamní trubice, He–Ne lasery | ve výboji svítí sytě oranžovočerveně; „neon“ se dnes říká i trubicím plněným jinými plyny |
| Ar | ochranná atmosféra při svařování (MIG, TIG), výroba titanu a křemíku, dvojskla, plnění žárovek | je netečný a přitom levný — 9,3 dm³ v metru krychlovém vzduchu |
| Kr | výkonné výbojky, izolační okna nejvyšší třídy | těžší než argon → lepší tepelný odpor; v letech 1960–1983 na něm stála definice metru |
| Xe | xenonové výbojky a světlomety, celková anestezie, iontové motory družic, detektory temné hmoty | ve výboji dává spektrum blízké dennímu světlu; jako těžký ion je ideální „palivo“ pro iontový motor |
| Rn | dříve zdroj záření α v onkologii; dnes se hlavně měří | dnes vnímán jako riziko, ne jako surovina |
Rozžhavené wolframové vlákno by v kyslíku okamžitě shořelo. Ve vakuu by se zase odpařovalo a usazovalo na skle. Argon udělá obojí: nereaguje a svým tlakem odpařování brzdí. Do výkonnějších žárovek se přidával krypton, protože těžší atomy odražené wolframové páry vracejí zpět na vlákno účinněji.
Dětský balonek pojme 3,0 dm³ plynu. Kolik metrů krychlových vzduchu bychom museli zpracovat, kdybychom ho chtěli naplnit heliem ze vzduchu? A kolik, kdyby to byl argon?
Objemový zlomek helia ve vzduchu je 5,24 ppm, tedy 5,24·10⁻⁶. Objemové zlomky se u plynů chovají jako podíly objemů (Avogadrův zákon), takže se dá počítat přímo s objemy.
V(vzduch) = V(He) / φ(He) = 3,0 / (5,24·10⁻⁶) = 5,7·10⁵ dm³
Převedeme na metry krychlové: 1 m³ = 1000 dm³.
5,7·10⁵ dm³ = 573 m³ vzduchu — to je vzduch z bytu o ploše zhruba 230 m².
Pro argon je zlomek 0,934 % = 9,34·10⁻³, tedy o tři řády víc:
V(vzduch) = 3,0 / (9,34·10⁻³) = 321 dm³ = 0,32 m³
Poměr je 1780 : 1. A to je odpověď na otázku, proč se helium bere ze zemního plynu, kde ho bývá 0,3 až 7 %, a ne ze vzduchu.
helium 573 m³ vzduchu, argon 0,32 m³ — poměr asi 1780 : 1Máme kapalný vzduch a pomalu ho ohříváme z 20 K. V jakém pořadí se budou složky odpařovat a ve které frakci hledat xenon? Teploty varu: He 4,22 K, Ne 27,10 K, N₂ 77,36 K, Ar 87,30 K, O₂ 90,19 K, Kr 119,93 K, Xe 165,05 K.
Odpařuje se vždy složka s nejnižší teplotou varu — ta je nejtěkavější. Stačí tedy seřadit vzestupně:
He (4,2) → Ne (27,1) → N₂ (77,4) → Ar (87,3) → O₂ (90,2) → Kr (119,9) → Xe (165,1)
Helium a neon jsou pryč dřív, než se dusík vůbec pohne — v praxi se ani nikdy nezkapalní a odcházejí hlavou kolony.
Argon leží mezi dusíkem a kyslíkem, a to jen 2,9 K od kyslíku. Proto ho nelze oddělit jedním varem — odebírá se boční frakce a dočišťuje se (zbytkový kyslík se spálí přidaným vodíkem, dusík se zachytí na molekulových sítech).
Krypton a xenon mají teploty varu vyšší než kyslík, takže se odpaří jako poslední — hromadí se v kapalném kyslíku na dně kolony. Odtud se surová směs Kr + Xe odebírá a dělí se dodatečnou destilací.
Kr a Xe se sbírají ze zbytkového kapalného kyslíku na dně kolonySloučeniny vzácných plynů — díra v netečnosti
Až do roku 1962 stálo ve všech učebnicích, že vzácné plyny sloučeniny netvoří. Pak jeden chemik v Britské Kolumbii porovnal dvě čísla, provedl jeden pokus a kapitola se musela přepsat. Je to jeden z nejhezčích příběhů o tom, jak se z tabulky dá předpovědět reakce.
Bartlettova úvaha — dvě čísla vedle sebe
Neil Bartlett zkoumal hexafluorid platinový PtF₆, mimořádně silné oxidační činidlo. Zjistil, že dokáže oxidovat i molekulu kyslíku:
O₂ + PtF₆ → O₂⁺[PtF₆]⁻ (tmavě červená pevná látka)
Aby tohle mohlo proběhnout, musí činidlo zvládnout odtrhnout elektron z molekuly O₂, což stojí 1175 kJ·mol⁻¹. A Bartlett si všiml, že ionizační energie xenonu je 1170 kJ·mol⁻¹ — prakticky totožná. Když PtF₆ zvládne kyslík, musí zvládnout i xenon.
Xe + PtF₆ → XePtF₆ (oranžovožlutá pevná látka, 1962)
Nebyl to náhodný objev. Byla to předpověď z čísel: porovnání dvou ionizačních energií. Přesně tenhle typ úvahy — „která hodnota je vyšší, a co z toho plyne pro směr reakce“ — se po vás bude chtít u přijímaček pořád.
Pozdější výzkum ukázal, že produkt není jednoduchá sůl, ale směs s polymerní strukturou. Na tom ale nezáleží — podstatné je, že xenon v ní má kladné oxidační číslo, a tím padla představa absolutní netečnosti.
Proč zrovna xenon a ne argon
Sloučeninu vzácného plynu vytvoříte jen tehdy, když se vám vyplatí zaplatit za narušení plné slupky. Rozhodují tři věci a všechny mluví pro xenon:
Radon má ionizační energii ještě nižší (1037 kJ·mol⁻¹), a tedy by tvořil sloučenin víc — jenže je tak radioaktivní, že se s ním nedá pracovat v množstvích větších než stopových. Krypton dá jen KrF₂, který se nad −30 °C sám rozkládá. Helium, neon a argon běžnou chemii nemají vůbec.
Starší učebnice tvrdí, že sloučeniny He, Ne a Ar neexistují. Dnes už pár výjimek známe: HArF (izolovaný roku 2000 v pevném argonu při 8 K), ion HeH⁺ (nejstarší molekula vesmíru, potvrzený v mlhovině roku 2019) a Na₂He za tlaku přes 100 GPa. Všechny ale existují jen za extrémních podmínek. Věta „běžnou chemii mají jen krypton, xenon a radon“ platí dál.
Fluoridy xenonu — základní trojice
Všechny tři vznikají přímým sloučením prvků; liší se jen poměrem reaktantů a podmínkami. Jsou to bezbarvé krystalické látky, které se dají odvážit na běžných vahách:
Xe + F₂ → XeF₂ (400 °C, niklová nádoba — nebo jen UV zářením za laboratorní teploty)
Xe + 2 F₂ → XeF₄ (400 °C, tlak asi 0,6 MPa, přebytek fluoru)
Xe + 3 F₂ → XeF₆ (300 °C, tlak asi 6 MPa, velký přebytek fluoru)
Xenon má v základním stavu všechny valenční elektrony spárované (5s²5p⁶). Aby vytvořil vazbu, musí pár rozbít — a to znamená uvolnit vždy dva elektrony najednou. Odtud oxidační čísla +II, +IV, +VI, +VIII a nikdy lichá. U halogenů je to naopak: mají jeden nepárový elektron navíc, a proto lichá čísla +I, +III, +V, +VII.
Kyslíkaté sloučeniny — vznikají hydrolýzou
S kyslíkem se xenon přímo neslučuje. Kyslíkaté sloučeniny se dělají oklikou: nejdřív fluorid, pak jeho hydrolýza.
XeF₆ + 3 H₂O → XeO₃ + 6 HF (úplná hydrolýza)
XeF₆ + H₂O → XeOF₄ + 2 HF (opatrná, částečná hydrolýza)
U nižších fluoridů je hydrolýza redoxní. XeF₂ se rozpadne úplně a přitom zoxiduje vodu:
2 XeF₂ + 2 H₂O → 2 Xe + O₂ + 4 HF
a XeF₄ disproporcionuje — část xenonu spadne na 0, část stoupne na +VI:
6 XeF₄ + 12 H₂O → 4 Xe + 2 XeO₃ + 24 HF + 3 O₂
XeO₃ je bezbarvá krystalická látka, která v suchém stavu prudce vybuchuje — a ve vodném roztoku je velmi silné oxidační činidlo. V koncentrovaném louhu disproporcionuje na xenoničelan (perxenát) s xenonem v oxidačním čísle +VIII:
2 XeO₃ + 4 NaOH → Na₄XeO₆ + Xe + O₂ + 2 H₂O
Když analytik oxiduje vzorek manganistanem, zanese do roztoku ionty Mn²⁺ a draslík. Když použije xenoničelan, redukovanou formou je elementární xenon — plyn, který ze vzorku prostě unikne. Nezanese do systému nic. Proto se sloučeniny xenonu používají tam, kde jde o čistotu měření.
Bartlettův žebříček — kam až oxidační činidlo dosáhne
Stavitel sloučenin xenonu — tvar podle VSEPR, příprava, hydrolýza
Tvary molekul — VSEPR funguje i tady
Zajímavé je, že na tvar sloučenin xenonu stačí obyčejná teorie VSEPR: spočítejte elektronové páry kolem středového atomu, rozestavte je co nejdál od sebe a volné páry pak „schovejte“ do nejprostornějších poloh.
| Sloučenina | Ox. číslo Xe | Vazebné páry | Volné páry | Celkem | Tvar molekuly |
|---|---|---|---|---|---|
| XeF₂ | +II | 2 | 3 | 5 | lineární (tři volné páry v rovině trojúhelníku) |
| XeF₄ | +IV | 4 | 2 | 6 | čtvercová rovinná (volné páry proti sobě) |
| XeF₆ | +VI | 6 | 1 | 7 | deformovaný oktaedr — klasické VSEPR sedm párů neumí |
| XeO₃ | +VI | 3 | 1 | 4 | trigonální pyramida (jako amoniak) |
| XeO₄ | +VIII | 4 | 0 | 4 | tetraedr (jako síran) |
| XeO₆⁴⁻ | +VIII | 6 | 0 | 6 | oktaedr |
Starší výklad mluví o hybridizaci sp³d a sp³d², tedy o účasti orbitalů d. Moderní kvantově chemické výpočty ukazují, že příspěvek orbitalů 5d je zanedbatelný — vazba se popisuje jako tříčlenná čtyřelektronová (F—Xe—F sdílí jeden pár přes tři atomy) nebo prostě jako silně polární vazba. VSEPR použijte na tvar, ne jako popis vazby.
Krátký přehled ostatních sloučenin
Vedle základní řady je známa celá rodina: adukty fluoridů xenonu s fluoridy jiných prvků (XeF₂·2SbF₅), fluoroxenonany (Cs[XeF₇], Cs₂[XeF₈]), meziprodukty hydrolýzy (XeOF₄, XeO₂F₂) a stálé xenoničelany alkalických kovů a kovů alkalických zemin. Společné mají to, že jsou endotermické a labilní — energie do nich byla vložena a ony se jí rády zbaví, mnohdy explozivně.
Odvoďte tvar molekuly XeF₄ a iontu XeO₆⁴⁻ pomocí VSEPR. U každého uveďte počet vazebných a volných párů.
XeF₄: xenon má 8 valenčních elektronů. Čtyři z nich použije na čtyři vazby Xe—F, zbývají 4 elektrony, tedy 2 volné páry.
vazebné páry 4 + volné páry 2 = 6 elektronových párů celkem
Šest párů se rozmístí do vrcholů oktaedru (úhly 90°). Dva volné páry se od sebe odpuzují nejvíc, takže zaujmou protilehlé vrcholy — nad a pod rovinou.
Zbylé čtyři fluory tedy leží v jedné rovině: molekula je čtvercová rovinná.
XeO₆⁴⁻: xenon je v oxidačním čísle +VIII, tedy odevzdal celý oktet. Všech 6 elektronových párů kolem něj je vazebných, volný pár žádný.
vazebné páry 6 + volné páry 0 = 6 párů → pravidelný oktaedr
Kontrola náboje aniontu: Xe +8, šest kyslíků −12, součet −4. Sedí.
XeF₄ čtvercová rovinná (4 + 2), XeO₆⁴⁻ pravidelný oktaedr (6 + 0)Při hydrolýze XeF₄ vzniká vedle Xe, HF a O₂ také XeO₃. Ukažte, které atomy mění oxidační číslo, a ověřte, že bilance sedí.
Napíšeme oxidační čísla. Vlevo: Xe v XeF₄ má +IV, kyslík ve vodě −II. Vpravo: Xe v Xe má 0, v XeO₃ má +VI, kyslík v O₂ má 0.
Mění se tedy dva prvky. Xenon disproporcionuje: +IV → 0 (redukce, 4 e⁻ na atom) a +IV → +VI (oxidace, 2 e⁻ na atom). Zároveň se oxiduje kyslík z vody: −II → 0 (2 e⁻ na atom).
Bilance elektronů pro koeficienty 4 Xe a 2 XeO₃ a 3 O₂:
přijato: 4 · 4 = 16 e⁻ · odevzdáno: 2 · 2 (Xe na +VI) + 6 · 2 (O na 0) = 4 + 12 = 16 e⁻ ✓
Kontrola atomů v rovnici 6 XeF₄ + 12 H₂O → 4 Xe + 2 XeO₃ + 24 HF + 3 O₂:
Xe: 6 = 4 + 2 ✓ · F: 24 = 24 ✓ · H: 24 = 24 ✓ · O: 12 = 6 + 6 ✓
disproporcionuje xenon (+IV → 0 a +IV → +VI), oxiduje se i kyslík z vodyKonfigurace ns²np⁵ — z jedné chybějící židle plyne všechno
Tahle kapitola je pojivo celého tématu. Než se pustíme do jediné reakce, odvodíme si z elektronové konfigurace, jaká oxidační čísla halogen vůbec může mít a jaké typy vazeb tvoří. Pak už bude většina chemie halogenů jen dosazování do těchto dvou možností.
Postavení v periodické tabulce
Halogeny tvoří skupinu 17 (starším značením VII.A nebo 7B): fluor, chlor, brom, jod, astat a uměle připravený Ts (tennessin, Z = 117, poprvé připraven 2010). Název pochází z řeckého „hals“ = sůl a „gennaó“ = tvořím: jsou to solitvorné prvky, protože s kovy dávají typické soli.
V periodické tabulce stojí hned vlevo od vzácných plynů. To je celá jejich chemie v jedné větě: chybí jim jediný elektron do plné slupky.
F: [He] 2s²2p⁵ · Cl: [Ne] 3s²3p⁵ · Br: [Ar] 3d¹⁰4s²4p⁵ · I: [Kr] 4d¹⁰5s²5p⁵ · At: [Xe] 4f¹⁴5d¹⁰6s²6p⁵
Obecně ns²np⁵ — sedm valenčních elektronů, z toho jeden nepárový v orbitalu p. Ten nepárový elektron je zdrojem veškeré reaktivity.
Dvě cesty, jak se atom halogenu stabilizuje
Halogen má na výběr přesně dvě strategie a všechny jeho sloučeniny patří do jedné z nich:
Halogen si k sobě přitáhne jeden elektron (nebo aspoň jeho velkou část) a dosáhne konfigurace vzácného plynu ns²np⁶. Dostane oxidační číslo −I.
Na⁺ Cl⁻ H—Cl CCl₄ SF₆
Tuhle cestu umí všech pět halogenů a je pro ně přirozená.
Pokud je partner ještě elektronegativnější, hustota odteče opačným směrem a halogen dostane kladné oxidační číslo +I, +III, +V nebo +VII.
HClO KClO₃ ClO₄⁻ ICl
Elektronegativnější partner může být jen kyslík nebo lehčí halogen — nic jiného v tabulce není.
Proč jsou kladná oxidační čísla lichá
Atom halogenu má jeden nepárový elektron a tři elektronové páry. Kladné oxidační číslo vzniká tak, že se do vazby zapojí nejdřív ten nepárový elektron (+I) a pak postupně rozbíjejí páry, přičemž každý rozbitý pár přidá dva. Odtud řada:
+I (nepárový elektron) → +III (+ jeden rozbitý pár) → +V (+ druhý pár) → +VII (+ třetí pár, vyčerpáno všech sedm valenčních elektronů)
Nejvyšší dosažitelné oxidační číslo je tedy +VII a rovná se počtu valenčních elektronů. U vzácných plynů je to naopak: mají jen páry, takže se pohybují po sudých číslech.
Chlor má i +IV v ClO₂ a +VI v Cl₂O₆. ClO₂ je totiž radikál — má jeden nepárový elektron, který do vazby vůbec nevstoupil. Sudá čísla jsou u halogenů znamením, že jde o částici s nepárovým elektronem.
Proč má fluor jen −I
Tohle je nejčastější otázka u halogenů a odpověď má dvě části, které se doplňují:
Důsledek: fluor nemá žádnou kyslíkatou kyselinu. V tabulce oxokyselin halogenů je jeho sloupec úplně prázdný — a to je jediné pravidlo v celém tématu, které nemá výjimku.
Trendy ve skupině — a proč
| Veličina | F | Cl | Br | I | Trend a důvod |
|---|---|---|---|---|---|
| Elektronegativita | 3,98 | 3,16 | 2,96 | 2,66 | klesá — valenční slupka je dál od jádra a víc odstíněná |
| Kovalentní poloměr [pm] | 71 | 99 | 114 | 133 | roste — přibývá slupek |
| Poloměr X⁻ [pm] | 133 | 181 | 196 | 220 | roste; anion je vždy výrazně větší než atom |
| Ionizační energie [kJ·mol⁻¹] | 1681 | 1251 | 1140 | 1008 | klesá — proto jen těžší halogeny snadno tvoří kladná ox. čísla |
| Elektronová afinita [kJ·mol⁻¹] | 328 | 349 | 325 | 295 | anomálie u fluoru! chlor uvolní víc — viz níže |
| E°(X₂/2X⁻) [V] | +2,87 | +1,36 | +1,07 | +0,54 | klesá — oxidační síla slábne dolů skupinou |
Fluor by měl jako nejelektronegativnější prvek elektron přijímat nejochotněji. Přesto uvolní méně energie (328) než chlor (349). Důvod: atom fluoru je tak malý, že už jeho sedm vlastních valenčních elektronů se v té malé slupce vzájemně tísní. Osmý elektron tam musí „vtěsnat“, a to část získané energie sežere. U chloru je slupka prostornější.
Pozor: oxidační síla se tím neřídí. E°(F₂/F⁻) je stejně nejvyšší ze všech, protože do ní vstupuje i slabá vazba F—F a obrovská hydratační energie malého iontu F⁻. Uvidíme v kapitole 4.
Tři méně obvyklé způsoby vazby, které je dobré znát
1 · Můstkový atom halogenu. Halogen v oxidačním čísle −I má tři volné elektronové páry. Jeden z nich se může chovat nukleofilně a vytvořit druhou, donor-akceptorovou vazbu k dalšímu elektrofilnímu atomu. Halogen se tak stane dvouvazným můstkem:
2 AlCl₃ → Al₂Cl₆ dva chlory tvoří můstek mezi dvěma atomy hliníku — proto chlorid hlinitý sublimuje jako dimer
Stejný motiv najdete v řetězcích CuBr₂, v dimeru I₂Cl₆ nebo v Fe₂Cl₆. A příbuzný motiv je vodíkový můstek ve fluorovodíku: volný pár fluoru se váže na vodík sousední molekuly. Tím se vysvětluje anomální teplota varu HF (kapitola 5).
2 · Interakce π v oxoaniontech. Ve ClO₄⁻ jsou vazby Cl—O výrazně kratší, než by odpovídalo jednoduché vazbě σ. Kromě sigma vazeb se totiž uplatní i delokalizovaná interakce π mezi orbitaly kyslíků a středovým atomem. Proto je chloristanový anion tak kompaktní, stálý a redoxně netečný.
3 · Adice halogenidového iontu na molekulu halogenu. Volný pár iontu I⁻ se naváže na molekulu I₂ a vznikne polyhalogenidový anion:
I₂ + I⁻ ⇌ I₃⁻ právě proto se jod, ve vodě prakticky nerozpustný, dobře rozpouští v roztoku jodidu draselného
Žebřík oxidačních čísel — kam který halogen dosáhne
Oxidační číslo halogenu ve sloučenině
Určete oxidační číslo halogenu v KClO₃, OF₂, NaClO, IF₇ a Ca(ClO)₂.
KClO₃: draslík +I, tři kyslíky −VI, molekula neutrální.
(+1) + x + 3·(−2) = 0 → Cl = +V (chlorečnan)
OF₂: past. Zde neplatí, že kyslík má −II — fluor je elektronegativnější a má vždy −I.
x + 2·(−1) = 0 → O = +II, F = −I → jméno je fluorid kyslíku
NaClO: sodík +I, kyslík −II.
(+1) + x + (−2) = 0 → Cl = +I (chlornan)
IF₇: sedm fluorů po −I. Jod je zde méně elektronegativní partner, takže nese kladné číslo.
x + 7·(−1) = 0 → I = +VII — maximum, kterého halogen dosáhne
Ca(ClO)₂: vápník +II, dva kyslíky −IV, dva chlory dohromady musí dát +II.
(+2) + 2x + 2·(−2) = 0 → 2x = +2 → Cl = +I
Cl +V · F −I (O +II) · Cl +I · I +VII · Cl +IZ nabídky FO₄⁻, BrO₄⁻, IF₅, FCl₃ a ClF₃ vyberte ty, které z principu existovat nemohou, a zdůvodněte.
Napíšeme oxidační číslo, které by v dané částici musel mít fluor nebo první uvedený halogen.
FO₄⁻: fluor by musel mít +VII. Nemožné — vyžadovalo by to, aby kyslík byl elektronegativnější než fluor, a navíc by fluor musel uspořádat čtyři vazby, na což ve druhé periodě nemá orbitaly.
FCl₃: fluor by musel mít +III a chlor −I. Nemožné ze stejného důvodu. Existuje jen obrácená sloučenina ClF₃, kde má chlor +III a fluor −I — a ta je zcela běžná.
Zbylé tři jsou v pořádku: BrO₄⁻ (Br +VII, připraven 1968), IF₅ (I +V) i ClF₃ (Cl +III).
neexistují FO₄⁻ a FCl₃ — fluor nikdy nemá kladné oxidační čísloF₂, Cl₂, Br₂, I₂ a astat — pět prvků, tři skupenství
Postavte vedle sebe čtyři zkumavky s halogeny a uvidíte jednu z nejnázornějších řad v celé chemii: bledě žlutý plyn, žlutozelený plyn, červenohnědá kapalina a šedočerné krystaly s kovovým leskem. Za tou proměnou stojí jedna jediná veličina — velikost molekuly.
Výskyt: volné halogeny v přírodě nenajdete
Halogeny jsou tak reaktivní, že se v přírodě vyskytují prakticky výhradně vázané, v oxidačním čísle −I. Výjimkou jsou jen stopy chloru v sopečných plynech.
| Prvek | Hlavní zdroje | Množství |
|---|---|---|
| F | kazivec (fluorit) CaF₂, kryolit Na₃AlF₆, fluoroapatit Ca₅(PO₄)₃F | 0,054 % hmotnosti zemské kůry |
| Cl | halit (kamenná sůl) NaCl, sylvín KCl, karnalit KCl·MgCl₂·6H₂O, mořská voda | mořská voda 19,4 g·dm⁻³ Cl⁻ |
| Br | bromidy jako příměs v chloridových ložiscích, mořská voda, podzemní solanky | mořská voda 65 mg·dm⁻³, Mrtvé moře asi 5 g·dm⁻³ |
| I | jodičnany v chilském ledku, solanky u ropných ložisek, mořské řasy | mořská voda jen 0,06 mg·dm⁻³ |
| At | jen jako krátkodobý mezičlánek v rozpadových řadách uranu a thoria | v celé zemské kůře odhadem méně než 25 g |
V mořské vodě je jodu opravdu málo (0,06 mg·dm⁻³), ale hnědé řasy ho aktivně vychytávají a koncentrují až stotisíckrát. Popel z chaluh byl proto po celé 19. století hlavním zdrojem — jod byl také objeven roku 1811 náhodou právě při zpracování chaluhového popela na ledek.
Struktura: dvouatomové molekuly a molekulové krystaly
Halogen má jeden nepárový elektron, a tak nejjednodušší způsob, jak ho „zabavit“, je spárovat ho se stejným atomem. Vzniká jednoduchá vazba σ a dvouatomová molekula X₂. V pevném stavu zůstávají molekuly zachované a jen se uspořádají do mřížky — jsou to molekulové krystaly, které drží pohromadě slabé Londonovy disperzní síly.
Odtud plyne vše ostatní: teploty tání a varu jsou nízké a rostou dolů skupinou, protože větší a polarizovatelnější molekula vytvoří silnější disperzní přitažlivost.
| Prvek | Skupenství (25 °C) | Barva | t. tání [°C] | t. varu [°C] | Vazebná energie X—X [kJ·mol⁻¹] |
|---|---|---|---|---|---|
| F₂ | plyn | světle žlutý | −219,6 | −188,1 | 158,8 |
| Cl₂ | plyn | žlutozelený | −101,5 | −34,0 | 242,6 |
| Br₂ | kapalina | červenohnědá | −7,2 | 58,8 | 192,8 |
| I₂ | pevná látka | šedočerná s kovovým leskem, páry fialové | 113,7 | 184,3 | 151,1 |
| At | pevná látka (odhad) | tmavá | ≈ 302 | ≈ 337 | ≈ 116 |
Skupenství: dva plyny, jedna kapalina, jedna pevná látka — a přechází se v tomto pořadí. Brom je vedle rtuti jediný prvek kapalný za laboratorní teploty a jediný kapalný nekov.
Barva: tmavne dolů skupinou. Větší molekula pohltí i fotony s menší energií, takže se posouvá do delších vlnových délek — od bledě žluté až po prakticky černou.
Jod má ještě jednu vlastnost, na kterou se ptají: za normálního tlaku snadno sublimuje. Zahřáté krystaly se mění přímo v fialové páry, aniž by roztály — proto se surový jod čistí sublimací.
Disociační energie — a proč je vazba F—F tak slabá
Disociační (vazebná) energie D(X—X) je energie, kterou musíte dodat, abyste rozštěpili jeden mol molekul na atomy. Řada halogenů vypadá takhle:
Cl₂ 242,6 > Br₂ 192,8 > F₂ 158,8 > I₂ 151,1 kJ·mol⁻¹
Od chloru k jodu energie klesá, jak čekáme: čím delší vazba, tím slabší překryv. Jenže fluor tenhle trend poruší — místo aby měl nejsilnější vazbu ze všech, propadne se skoro na úroveň jodu.
Atom fluoru je velmi malý (kovalentní poloměr 71 pm) a přitom nese tři volné elektronové páry. V molekule F₂ se ty páry ocitnou na vzdálenost pouhých 142 pm od sebe a silně se odpuzují. To odpuzování vazbu oslabuje.
U chloru je vazba delší (199 pm) a odpuzování volných párů se rozředí, takže se plně projeví dobrý překryv orbitalů. Od chloru dál už převáží nárůst délky vazby a energie zase klesá.
Ten samý efekt uvidíte i u sousedů fluoru: vazby O—O v peroxidu (146 kJ·mol⁻¹) a N—N v hydrazinu (159 kJ·mol⁻¹) jsou také nečekaně slabé. Je to obecný jev druhé periody.
Důsledek slabé vazby F—F: fluor se snadno štěpí na atomy, a proto reaguje s čímkoli. Zároveň se tím vysvětluje, proč má nejvyšší E° ze všech halogenů — o tom je celá další kapitola.
Rozpustnost ve vodě a v organických rozpouštědlech
Halogeny jsou nepolární molekuly, takže se ve vodě rozpouštějí špatně a v nepolárních rozpouštědlech dobře. Toho se využívá u důkazových reakcí:
| Prvek | Rozpustnost ve vodě (20 °C) | Barva vodného roztoku | Barva v chloroformu / hexanu |
|---|---|---|---|
| Cl₂ | 7,3 g·dm⁻³ (chlorová voda) | bledě žlutozelená | žlutá |
| Br₂ | 35 g·dm⁻³ (bromová voda) | žlutooranžová | oranžová až červenohnědá |
| I₂ | jen 0,33 g·dm⁻³ | slabě žlutohnědá | fialová |
Jod se ale výborně rozpouští v roztoku jodidu — vzniká hnědý trijodidový anion (I₂ + I⁻ ⇌ I₃⁻). To je celé tajemství Lugolova roztoku a také důvod, proč se jodometrická odměrná analýza dělá vždy v přebytku KI. Se škrobem dává jod charakteristické tmavě modré zbarvení — polyjodidové řetězce se navléknou do šroubovice amylosy.
Astat — halogen, který nikdo nikdy neviděl
Astat byl připraven roku 1940 ostřelováním bismutu částicemi α:
20983Bi + 42He → 21185At + 2 10n
Všechny jeho izotopy jsou radioaktivní; nejstálejší 210At má poločas 8,1 hodiny, prakticky užívaný 211At jen 7,21 hodiny. Nikdy nebylo připraveno tolik astatu, aby ho šlo vidět pouhým okem — každý vzorek by se okamžitě odpařil vlastním radioaktivním teplem. Vlastnosti v tabulce výše jsou proto odhady z extrapolace a výpočtů.
Krátký poločas a čisté záření α dělají z 211At ideální nuklid pro cílenou alfa-terapii: naváže se na protilátku, ta ho dopraví k nádorové buňce a částice α zničí jen ji, protože v tkáni doletí jen pár desítek mikrometrů. Právě probíhají klinické studie.
Chemicky se astat chová jako hraniční prvek mezi halogenem a kovem. Tvoří ion At⁻, ale i kationtové částice — a tím zapadá do trendu: čím níž ve skupině, tím kovovější charakter.
Trend ve skupině 17 — vyberte veličinu a sledujte, kde se řada „zlomí“
Čtyři zkumavky — skupenství a barva při zvolené teplotě
Vazebné energie jsou F₂ 158,8, Cl₂ 242,6, Br₂ 192,8 a I₂ 151,1 kJ·mol⁻¹. Vysvětlete průběh řady a řekněte, co z něj plyne pro reaktivitu fluoru.
Nejdřív popíšeme, co bychom čekali. Vazba je tím pevnější, čím lépe se orbitaly překrývají — a překryv je lepší u menších atomů. Čekali bychom tedy monotónní pokles F₂ > Cl₂ > Br₂ > I₂.
Od chloru dolů to sedí: 242,6 → 192,8 → 151,1. Délka vazby roste (199 → 228 → 267 pm), překryv se zhoršuje, energie klesá.
Fluor vybočí. Jeho vazba je jen 142 pm dlouhá — a na téhle vzdálenosti se šest volných elektronových párů (tři na každém atomu) tak silně odpuzuje, že to zisk z dobrého překryvu z větší části smaže.
celková energie vazby = zisk z překryvu − odpuzování volných párů
Důsledek: molekula F₂ se rozpadá na atomy nesrovnatelně snadněji než Cl₂. Reakce s fluorem má tedy nízkou aktivační energii a zároveň velký energetický zisk (vazby X—F jsou naopak velmi pevné, například H—F 567 kJ·mol⁻¹).
slabá vazba F—F + pevné vazby k fluoru = nejreaktivnější prvek periodické tabulkyVe třech uzavřených ampulích jsou tři různé halogeny. První obsahuje při 25 °C tmavě fialové páry nad lesklými krystalky. Druhá je celá vyplněná žlutozeleným plynem. Třetí obsahuje tmavou kapalinu, nad níž se drží hnědé páry. Určete látky a uspořádejte je podle rostoucí oxidační síly.
První ampule: pevná látka s kovovým leskem, která zjevně sublimuje — to je jod. Fialová barva par je pro něj typická.
Druhá: plyn s žlutozelenou barvou je chlor. Fluor by byl mnohem bledší (světle žlutý) a navíc by ampuli ze skla nejspíš nepřežil — reaguje s SiO₂.
Třetí: jediný halogen kapalný za laboratorní teploty je brom (t. tání −7,2 °C, t. varu 58,8 °C). Nad kapalinou je vždy vidět hnědá pára, protože brom je značně těkavý.
Oxidační síla se řídí hodnotou E°: jod 0,54 V < brom 1,07 V < chlor 1,36 V.
jod < brom < chlor — rostoucí oxidační síla je opačná než pořadí v tabulce shora dolůReaktivita a oxidační síla — jeden žebříček, spousta předpovědí
Halogen chce jediné: sebrat elektron. Čím lépe to umí, tím je silnějším oxidačním činidlem — a protože se ta schopnost dá vyjádřit jedním číslem, dá se z něj předpovědět, která reakce proběhne a která ne. Tahle kapitola je o tom, jak z tabulky E° vyčíst chemii.
Řada oxidační síly
Standardní redukční potenciál E° poloreakce X₂ + 2 e⁻ → 2 X⁻ udává, jak ochotně halogen elektrony přijímá. Čím vyšší, tím silnější oxidační činidlo.
F₂ +2,87 V > Cl₂ +1,36 V > Br₂ +1,07 V > I₂ +0,54 V > At₂ ≈ +0,3 V
Fluor je nejsilnější chemické oxidační činidlo vůbec. Naopak jodid I⁻ je z halogenidů nejlepší redukční činidlo.
Odkud se ta čísla berou? Rozložme přeměnu ½ X₂ → X⁻(aq) na tři kroky:
| Krok | F [kJ·mol⁻¹] | Cl [kJ·mol⁻¹] | Co znamená |
|---|---|---|---|
| ½ X₂ → X (rozštěpení vazby) | +79 | +121 | u fluoru levné — vazba F—F je slabá |
| X + e⁻ → X⁻ (elektronová afinita) | −328 | −349 | u fluoru horší než u chloru |
| X⁻(g) → X⁻(aq) (hydratace) | −515 | −381 | u fluoru mnohem lepší — malý ion přitáhne vodu silněji |
| celkem | −764 | −609 | fluor vyhrává o 155 kJ·mol⁻¹ → vyšší E° |
Fluor není nejsilnější oxidační činidlo díky elektronové afinitě (v té je dokonce druhý), ale díky kombinaci slabé vazby F—F a obrovské hydratační energie malého iontu F⁻. Kdo u zkoušky řekne „fluor má nejvyšší elektronovou afinitu“, řekne fakticky nepravdu.
Vytěsňovací reakce — nejtypičtější úloha z halogenů
Vytěsňovací reakce je přímé použití žebříčku: silnější halogen vytěsní slabší z jeho soli. Prakticky to znamená, že v řadě F, Cl, Br, I vytěsní každý ten napravo od sebe, a nikdy naopak.
Cl₂ + 2 KBr → 2 KCl + Br₂ roztok zežloutne až zhnědne
Cl₂ + 2 KI → 2 KCl + I₂ roztok zhnědne, se škrobem zmodrá
Br₂ + 2 KI → 2 KBr + I₂ proběhne
I₂ + KBr → nereaguje jod je slabší oxidační činidlo než brom
V iontovém zápisu je vidět, že divácké ionty (draslík) do děje nevstupují:
Cl₂ + 2 Br⁻ → 2 Cl⁻ + Br₂ ΔE° = 1,36 − 1,07 = +0,29 V → proběhne
Když do roztoku jodidu přeženete chlor, hnědá barva jodu opět zmizí — chlor totiž pokračuje a oxiduje jod až na bezbarvou kyselinu jodičnou:
5 Cl₂ + I₂ + 6 H₂O → 2 HIO₃ + 10 HCl
Ve školní laboratoři je to klasický „zmizelý pokus“ — a u přijímaček oblíbená chytačka.
A pravidlo se dá otočit: kyslíkatou sloučeninu lehčího halogenu naopak redukuje halogen těžší, protože v kladném oxidačním čísle je lehčí halogen naopak nestabilnější.
Reakce s prvky
Reaktivita jde v řadě F > Cl > Br > I a projeví se hlavně tím, za jakých podmínek reakce běží.
| Reakce | F₂ | Cl₂ | Br₂ | I₂ |
|---|---|---|---|---|
| s vodíkem | výbuch i ve tmě při −250 °C | výbuch na světle (řetězová reakce) | až po zahřátí | jen částečně, vratná rovnováha |
| s kovy | se všemi, často za hoření | se všemi kromě zlata a platiny | obvykle po zahřátí | jen s reaktivnějšími |
| s vodou | rozloží ji za uvolnění kyslíku | částečná disproporcionace | slabá disproporcionace | prakticky nereaguje |
| s nekovy | se vším kromě dusíku, He, Ne a Ar | s většinou | s méně | jen s fosforem a podobnými |
2 Fe + 3 Cl₂ → 2 FeCl₃ chlor je dost silný na železité
Fe + I₂ → FeI₂ jod už jen na železnaté — „FeI₃“ neexistuje, sám by se rozložil
S + 3 F₂ → SF₆ · 2 P + 3 Cl₂ → 2 PCl₃ · 2 P + 5 Cl₂ → 2 PCl₅
Vyšší oxidační číslo kovu potřebuje dost silné oxidační činidlo. Jodid je ale sám dobré redukční činidlo, takže vzniklý Fe³⁺ (resp. Cu²⁺) hned zredukuje zpátky a sám se zoxiduje na jod:
2 Cu²⁺ + 4 I⁻ → 2 CuI + I₂
Tahle reakce je základem jodometrického stanovení mědi a patří k nejčastěji zkoušeným.
Pasivace: některé kovy se v halogenu pokryjí souvislou vrstvou halogenidu, která reakci zastaví. Měď a nikl odolávají fluoru (proto se aparatury na fluor vyrábějí z niklu a slitiny Monel) a suchý chlor nenapadá ocel — jen díky tomu se dá kapalný chlor přepravovat v ocelových lahvích. Vlhký chlor ocel naopak rozežere.
Reakce s vodou: disproporcionace
Chlor, brom a jod se ve vodě částečně disproporcionují — polovina atomů se redukuje na −I a polovina oxiduje na +I:
Cl₂ + H₂O ⇌ HCl + HClO K = 4,2·10⁻⁴ při 25 °C
Rovnováha se posouvá doleva, čím je halogen těžší: chlorová voda obsahuje kyselinu chlornou v měřitelném množství, bromová už méně a jod s vodou prakticky nereaguje.
Fluor to nedělá — nemůže, protože nikdy nemá kladné oxidační číslo. Místo toho vodu prostě zoxiduje a uvolní kyslík:
2 F₂ + 2 H₂O → 4 HF + O₂ ΔE° = 2,87 − 1,23 = +1,64 V
V hydroxidu je disproporcionace naopak úplná a produkt závisí na teplotě:
Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O za studena (do 20 °C) → chlornan (savo)
3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O za horka (nad 70 °C) → chlorečnan
A fluor ani v louhu nedisproporcionuje — v zředěném roztoku dá fluorid kyslíku, v koncentrovaném rovnou kyslík:
2 F₂ + 2 NaOH → OF₂ + 2 NaF + H₂O · 2 F₂ + 4 NaOH → O₂ + 4 NaF + 2 H₂O
Když se dvě různá oxidační čísla téhož prvku sejdou na jednom, mluvíme o synproporcionaci (komproporcionaci). U halogenů je to běžný způsob přípravy:
5 I⁻ + IO₃⁻ + 6 H⁺ → 3 I₂ + 3 H₂O I: −I a +V → 0
Přesně tak se ve školní laboratoři z jodidu a jodičnanu vyrábí jod — a také se tak dá jodid v jodované soli dokázat.
Rozhodovač vytěsňovací reakce — proběhne, nebo ne?
Halogen do vody a do louhu — co vlastně vznikne
Do roztoku bromidu draselného zavedeme chlor. Napište rovnici, spočítejte ΔE° a odhadněte rovnovážnou konstantu. E°(Cl₂/2Cl⁻) = 1,36 V, E°(Br₂/2Br⁻) = 1,07 V.
Chlor má vyšší E°, je tedy silnější oxidační činidlo a bude bromid oxidovat.
Cl₂ + 2 KBr → 2 KCl + Br₂ · iontově Cl₂ + 2 Br⁻ → 2 Cl⁻ + Br₂
Rozdíl potenciálů: oxidační činidlo minus redukční činidlo.
ΔE° = 1,36 − 1,07 = +0,29 V → kladné, reakce je samovolná
Počet vyměněných elektronů je z = 2 (chlor přijme dva, dva bromidy dva odevzdají).
log K = z·ΔE° / 0,0592 = 2 · 0,29 / 0,0592 = 9,8 → K ≈ 6·10⁹
Konstanta řádu 10¹⁰ znamená, že reakce proběhne prakticky kvantitativně. Přesně na tom stojí průmyslová výroba bromu z mořské vody.
ΔE° = +0,29 V, K ≈ 6·10⁹ — bromid se zoxiduje beze zbytkuChlor zavádíme do horkého koncentrovaného roztoku hydroxidu sodného. Napište a vyčíslete rovnici metodou elektronové bilance.
Za horka vzniká chlorečnan (Cl +V) a chlorid (Cl −I). Chlor tedy disproporcionuje z 0 na obě strany.
oxidace: Cl⁰ → Cl+V + 5 e⁻ · redukce: Cl⁰ + e⁻ → Cl−I
Elektronová bilance: na jeden atom, který jde nahoru o 5, musí připadnout pět atomů, které jdou dolů o 1.
poměr Cl+V : Cl−I = 1 : 5, dohromady 6 atomů chloru = 3 molekuly Cl₂
Doplníme sodík a vodu. Vpravo je 5 NaCl + 1 NaClO₃, tedy 6 atomů sodíku — vlevo 6 NaOH. Vodíky (6) a přebytečné kyslíky pak dají 3 H₂O.
3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O
Kontrola: Cl 6 = 5+1 ✓ · Na 6 = 5+1 ✓ · O 6 = 3+3 ✓ · H 6 = 6 ✓
Za studena je bilance jiná (1 : 1, protože chlor stoupá jen na +I) a vyjde Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O.
3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂OHalogenovodíky HF, HCl, HBr, HI
Čtyři plyny, čtyři kyseliny — a jedna dvojice čísel, která jde přesně proti sobě. Čím pevnější je vazba H—X, tím slabší je kyselina. A fluorovodík, který má tu nejpevnější vazbu, se navíc chová jinak než všechno ostatní ve skupině.
Vlastnosti — dva trendy vedle sebe
| HF | HCl | HBr | HI | |
|---|---|---|---|---|
| Teplota tání [°C] | −83,6 | −114,2 | −86,9 | −50,8 |
| Teplota varu [°C] | +19,5 | −85,1 | −66,4 | −35,4 |
| Energie vazby H—X [kJ·mol⁻¹] | 567 | 431 | 366 | 298 |
| Délka vazby H—X [pm] | 92 | 127 | 141 | 161 |
| pKa ve vodě | 3,17 | ≈ −7 | ≈ −9 | ≈ −10 |
| Síla kyseliny | slabá | silná | silnější | nejsilnější |
Teploty varu: od HCl k HI rostou (rostou disperzní síly), ale HF z řady vyčnívá nahoru kvůli vodíkovým můstkům.
Kyselost: v řadě HF < HCl < HBr < HI roste, protože klesá energie vazby H—X.
Proč kyselost roste od HF k HI
Zdálo by se, že by měl být nejsilnější kyselinou fluorovodík — vždyť fluor je nejelektronegativnější, takže vazba H—F je nejpolárnější a vodík je v ní nejvíc kladný. Jenže polarita není to, co rozhoduje.
Disociace HX → H⁺ + X⁻ vyžaduje vazbu úplně rozštěpit. A tady jsou čísla nemilosrdná:
Ke stejnému závěru se dá dojít i z pohledu stability aniontu: ion I⁻ je velký, náboj má rozprostřený po velkém objemu, a je proto stabilní. Malý F⁻ má náboj koncentrovaný a je „nespokojený“ — rád proton vezme zpátky.
„HF je nejsilnější kyselina, protože fluor má největší elektronegativitu.“ Naopak — je to jediná slabá kyselina ze čtyř. Elektronegativita rozhoduje o polaritě vazby, ne o její pevnosti. A při disociaci se vazba musí přetrhnout celá.
Srovnejte s kyslíkatými kyselinami: tam rozhoduje počet nevazebných kyslíků, a proto tam elektronegativita a kyselost jdou stejným směrem. Dvě různá pravidla, dva různé mechanismy.
Ještě jedna zajímavost: koncentrovaná kyselina fluorovodíková je paradoxně silnější, než by odpovídalo její pKa. Uvolněný fluorid se totiž naváže na další molekulu HF:
HF + F⁻ ⇌ HF₂⁻ hydrogendifluoridový anion s velmi silným vodíkovým můstkem F—H···F
Tím se fluorid odčerpává z rovnováhy a disociace se posouvá doprava. V 5M roztoku už se HF chová jako středně silná kyselina.
Fluorovodík — čtyři zvláštnosti
1 · Vodíkové můstky a teplota varu. Vodík vázaný na malý, silně elektronegativní fluor nese velký kladný parciální náboj a přitáhne volný pár fluoru sousední molekuly. V kapalném HF proto nejsou samostatné molekuly, ale zigzagové řetězce a kruhy (převládá cyklický šestimer). Rozbít je při varu stojí energii navíc — odtud teplota varu +19,5 °C místo očekávaných zhruba −100 °C.
Kdybychom extrapolovali řadu HI (−35,4), HBr (−66,4), HCl (−85,1) dál na fluorovodík, vyšlo by asi −100 °C. Skutečnost je +19,5 °C — rozdíl zhruba 120 °C. Přesně stejnou anomálii dělá voda (H₂O proti H₂S) a amoniak (NH₃ proti PH₃). Tři prvky druhé periody, tři vodíkové můstky, tři vyčnívající body.
2 · Slabá kyselina. Jediná ze čtyř, pKa = 3,17 — srovnatelná s kyselinou mravenčí.
3 · Leptá sklo. Fluorovodík jako jediná běžná kyselina reaguje s oxidem křemičitým, a tím rozpouští sklo i křemen:
SiO₂ + 4 HF → SiF₄ + 2 H₂O plynný HF
SiO₂ + 6 HF → H₂SiF₆ + 2 H₂O vodný roztok — vzniká kyselina hexafluorokřemičitá
Proto se HF uchovává v polyethylenových nebo teflonových lahvích, nikdy ve skle. Průmyslově se toho využívá k matování skla a k leptání křemíkových destiček.
4 · Nebezpečnost. Kyselina fluorovodíková na kůži zprvu skoro nebolí, ale fluoridové ionty pronikají hluboko do tkáně, vážou vápník a hořčík z kostí a způsobují těžké nekrózy i poruchy srdečního rytmu. Zasažení plochy velikosti dlaně koncentrovaným roztokem může být smrtelné. První pomocí je oplach a gel s glukonátem vápenatým.
Příprava halogenovodíků
A · Vytěsnění z halogenidu silnou kyselinou. Nejjednodušší cesta — halogenovodík je těkavý, takže z reakční směsi uniká:
CaF₂ + H₂SO₄ → CaSO₄ + 2 HF
2 NaCl + H₂SO₄ → Na₂SO₄ + 2 HCl (za tepla; za studena vzniká NaHSO₄)
Koncentrovaná kyselina sírová je oxidační činidlo. Chlorid jí odolá, ale bromid a hlavně jodid se jí zoxidují na elementární halogen:
2 NaBr + 2 H₂SO₄ → Na₂SO₄ + Br₂ + SO₂ + 2 H₂O
8 NaI + 9 H₂SO₄ → 8 NaHSO₄ + 4 I₂ + H₂S + 4 H₂O
Místo bezbarvého plynu tedy dostanete hnědé páry. Řešením je použít neoxidující kyselinu, typicky kyselinu fosforečnou: NaBr + H₃PO₄ → NaH₂PO₄ + HBr.
B · Hydrolýza kovalentního halogenidu. Nejčistší cesta pro HBr a HI:
PBr₃ + 3 H₂O → H₃PO₃ + 3 HBr · PI₃ + 3 H₂O → H₃PO₃ + 3 HI
V praxi se halogenid fosforitý ani neizoluje — do baňky s červeným fosforem se kape brom a voda zároveň.
C · Přímá syntéza z prvků. Průmyslová cesta pro HCl:
H₂ + Cl₂ → 2 HCl ΔH = −184 kJ·mol⁻¹
Pozor: směs vodíku a chloru se na přímém slunci nebo při zablesknutí rozletí — je to řetězová radikálová reakce a říká se jí „chlorovodíkový třaskavý plyn“. Průmyslově se proto pálí řízeně v hořáku. U fluoru je reakce ještě prudší, u jodu naopak vratná a neúplná.
D · Termický rozklad hydrogendifluoridu — pro velmi čistý HF: KHF₂ → KF + HF.
Chování halogenovodíků a jejich roztoků
Jako kyseliny. Vodné roztoky se jmenují kyselina fluorovodíková, chlorovodíková (obchodně solná, koncentrace asi 36 %), bromovodíková a jodovodíková. Reagují s kovy nad vodíkem, s oxidy, hydroxidy i uhličitany:
Zn + 2 HCl → ZnCl₂ + H₂ · Ca(OH)₂ + 2 HCl → CaCl₂ + 2 H₂O
V první reakci je oxidačním činidlem vodík (+I → 0), nikoli chlor — ten zůstává celou dobu na −I a níž už jít nemůže.
Jako redukční činidla. Halogenid v oxidačním čísle −I se naopak dá oxidovat, a to tím snáz, čím je halogen těžší. Jodovodík se oxiduje sám vzdušným kyslíkem:
4 HI + O₂ → 2 I₂ + 2 H₂O roztok HI proto na vzduchu hnědne
2 KMnO₄ + 16 HCl → 2 KCl + 2 MnCl₂ + 5 Cl₂ + 8 H₂O na chlorid je potřeba silné činidlo
Řada redukční síly je tedy opačná než řada oxidační síly halogenů: I⁻ > Br⁻ > Cl⁻ > F⁻, a fluorid už nezoxidujete prakticky ničím.
Porovnávač halogenovodíků — vazba proti kyselosti
Teploty varu hydridů — kde všude se projeví vodíkový můstek
Jaké pH má roztok HF o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³? pKa(HF) = 3,17. Porovnejte s roztokem HCl stejné koncentrace.
Nejdřív disociační konstanta z pKa:
Ka = 10−3,17 = 6,8·10⁻⁴
Pro slabou kyselinu platí přibližný vztah (disociace je malá, takže c − x ≈ c):
[H⁺] = √(Ka · c) = √(6,8·10⁻⁴ · 0,10) = √(6,8·10⁻⁵) = 8,2·10⁻³ mol·dm⁻³
Odtud pH:
pH = −log(8,2·10⁻³) = 2,08
Stupeň disociace je 8,2·10⁻³ / 0,10 = 8,2 % — devět z deseti molekul HF zůstává celých.
Kyselina chlorovodíková je silná, disociuje úplně: [H⁺] = 0,10 mol·dm⁻³, tedy pH = 1,00.
Rozdíl je celá jedna jednotka pH — koncentrace vodíkových iontů se liší dvanáctinásobně, přestože obě kyseliny mají stejnou látkovou koncentraci.
HF: pH = 2,08 (disociace 8,2 %) · HCl: pH = 1,00 (disociace 100 %)Máte připravit v laboratoři suchý bromovodík z bromidu draselného. Kolega navrhuje koncentrovanou kyselinu sírovou. Vysvětlete, proč to nebude fungovat, a navrhněte dvě funkční cesty.
Kyselina sírová sice HBr z bromidu vytěsní, ale zároveň je to oxidační činidlo. Bromid má E°(Br₂/2Br⁻) = 1,07 V, což je dost nízko na to, aby ho koncentrovaná H₂SO₄ zvládla zoxidovat.
2 NaBr + 2 H₂SO₄ → Na₂SO₄ + Br₂ + SO₂ + 2 H₂O
Výsledkem tedy nejsou bezbarvé páry HBr, ale hnědé páry bromu a štiplavý oxid siřičitý. U jodidu by to bylo ještě horší — vznikl by i sulfan.
Cesta 1: použít kyselinu, která oxidační účinky nemá. Kyselina fosforečná je dost silná na vytěsnění a přitom redoxně netečná.
NaBr + H₃PO₄ → NaH₂PO₄ + HBr
Cesta 2: obejít halogenid úplně a vyjít z bromu — hydrolýzou bromidu fosforitého, který se připraví přímo v baňce z červeného fosforu a bromu.
2 P + 3 Br₂ → 2 PBr₃ · PBr₃ + 3 H₂O → H₃PO₃ + 3 HBr
H₂SO₄ bromid zoxiduje; správně je H₃PO₄ nebo hydrolýza PBr₃Halogenidy — od kamenné soli k dýmající kapalině
Kuchyňská sůl a chlorid křemičitý mají v názvu totéž slovo, ale jedna látka taje při 801 °C a druhá vře při 58 °C. Rozdíl mezi nimi není přepínač, ale plynulá škála — a její polohu určí jediné číslo: rozdíl elektronegativit.
Co všechno je halogenid
Halogenidy jsou binární sloučeniny halogenu se všemi prvky kromě vodíku, kyslíku a dusíku (ty mají vlastní názvy: halogenovodíky, oxidy halogenů, halogenidy dusíku se ale za halogenidy považují). Halogen je v nich vždy v oxidačním čísle −I.
Formálně jsou to soli halogenovodíkových kyselin — buď skutečné (NaCl, CdBr₂), nebo jen myšlené (SCl₂, SF₆ žádná sůl není).
Iontové halogenidy
Tvoří je silně elektropozitivní kovy: alkalické kovy, kovy alkalických zemin, hořčík, lanthanoidy. Rozdíl elektronegativit je velký (typicky nad 2), takže vazebný pár je prakticky celý přetažen na halogen a vzniká krystalová mřížka z iontů.
Kovalentní halogenidy
Tvoří je nekovy, polokovy a kovy ve vyšších oxidačních číslech. Rozdíl elektronegativit je malý, vazba zůstává kovalentní (polární) a látka je molekulová. Dělí se na dva typy:
Samostatné molekuly, mezi nimiž působí jen slabé mezimolekulové síly. Nízké teploty tání a varu, často těkavé kapaliny nebo plyny.
SiCl₄ (t. varu 57,6 °C) · TiCl₄ (136 °C) · SnCl₄ (114 °C) · SF₆ · UF₆ · WF₆
Atomy halogenu tvoří můstky a spojují strukturu do řetězců, vrstev nebo sítí. Teploty tání jsou vyšší, ale látka stále není iontová.
AlCl₃ (vrstvy, v páře dimer Al₂Cl₆) · CdCl₂ · CuBr₂ (řetězce) · BiI₃
Přechod mezi iontovým a kovalentním — dvě pravidla
Čím větší rozdíl elektronegativit, tím iontovější vazba. Proto v řadě téhož kovu klesá iontovost směrem k těžším halogenům:
NaF > NaCl > NaBr > NaI
Čím vyšší oxidační číslo kovu, tím kovalentnější halogenid. Malý ion s velkým nábojem totiž anion silně polarizuje a „vtahuje“ jeho elektronovou hustotu zpátky do vazby.
TlICl > TlIIICl₃ · CrIIBr₂ > CrIIIBr₃ · PbIIF₂ > PbIVF₄ · SnIICl₂ > SnIVCl₄
Číselně: SnCl₂ taje při 247 °C, kdežto SnCl₄ je při laboratorní teplotě kapalina vroucí při 114 °C.
Představte si vazebný pár jako přetahovanou. Sodík je slaboch a lano pustí — vznikne Na⁺Cl⁻. Křemík je stejně silný jako chlor, lano zůstane uprostřed — vznikne kovalentní SiCl₄. A hliník je někde mezi, takže lano drží napůl: AlCl₃ je pevná látka, ale sublimuje jako molekula.
Chování k vodě — tři skupiny
| Skupina | Co se ve vodě děje | Příklady |
|---|---|---|
| Iontové | jen disociují, roztok je neutrální | NaCl, KI, CaCl₂, TlBr |
| Hydrolyzující | rozloží se na kyselinu (nebo oxid) a halogenovodík — často bouřlivě a s dýmáním | SiCl₄, PCl₃, PCl₅, AlCl₃, TiCl₄, BBr₃, PI₃ |
| Nereagující | ve vodě se ani nerozpustí, ani nereagují | CCl₄, SF₆, SeF₆ |
SiCl₄ + 2 H₂O → SiO₂ + 4 HCl · PCl₃ + 3 H₂O → H₃PO₃ + 3 HCl · PCl₅ + 4 H₂O → H₃PO₄ + 5 HCl
AlCl₃ + 3 H₂O → Al(OH)₃ + 3 HCl · BCl₃ + 3 H₂O → H₃BO₃ + 3 HCl
Termodynamicky by hydrolýza CCl₄ proběhnout měla — je exotermní. Neproběhne z kinetických důvodů: uhlík je malý, čtyři chlory ho úplně obklopí a molekula vody nemá kudy zaútočit. Křemík je větší a navíc snese koordinační číslo 5 nebo 6, takže se voda naváže a reakce běží. Je to klasický příklad rozdílu mezi termodynamickou možností a kinetickou dostupností.
Příprava halogenidů — pět cest
1 · Přímá syntéza z prvků: 2 Fe + 3 Cl₂ → 2 FeCl₃, S + 3 F₂ → SF₆, Si + 2 F₂ → SiF₄
2 · Kov s halogenovodíkovou kyselinou: Zn + 2 HCl → ZnCl₂ + H₂
3 · Oxid, hydroxid nebo uhličitan s kyselinou: Ca(OH)₂ + 2 HCl → CaCl₂ + 2 H₂O
4 · Srážecí reakce pro nerozpustné halogenidy: NaCl + AgNO₃ → AgCl + NaNO₃
5 · Redukční halogenace oxidu uhlíkem a halogenem — technicky nejvýznamnější: TiO₂ + 2 Cl₂ + C → TiCl₄ + CO₂
Poslední cesta je klíčová pro chloridový proces výroby titanové běloby i kovového titanu: kyslík se odvede jako oxid uhličitý a kov zůstane vázaný jako těkavý chlorid, který se snadno destilací vyčistí.
Důkaz halogenidů — sráží se stříbrem
Klasická analytická reakce, kterou musíte umět i s barvami:
| Ion | S dusičnanem stříbrným | Barva sraženiny | Součin rozpustnosti | V roztoku amoniaku |
|---|---|---|---|---|
| F⁻ | AgF je rozpustný — sraženina nevzniká | — | — | — |
| Cl⁻ | AgCl ↓ | bílá, na světle fialoví | 1,8·10⁻¹⁰ | rozpustí se (vzniká komplex) |
| Br⁻ | AgBr ↓ | nažloutlá | 5,4·10⁻¹³ | jen v koncentrovaném |
| I⁻ | AgI ↓ | sytě žlutá | 8,5·10⁻¹⁷ | nerozpustí se |
Ag⁺ + Cl⁻ → AgCl · AgCl + 2 NH₃ → Ag(NH₃)₂Cl (rozpuštění chloridu v amoniaku)
Fluorid se dokazuje jinak — zahřátím s koncentrovanou H₂SO₄ ve zkumavce, jejíž stěny se od uvolněného HF zmatní.
Polyhalogenidy — proč se jod rozpouští v jodidu
Halogenidový anion má volné elektronové páry, a proto se může navázat na molekulu halogenu jako donor:
I₂ + I⁻ ⇌ I₃⁻ trijodidový anion — lineární, hnědý
Postupným přidáváním dalších molekul jodu vznikají I₅⁻, I₇⁻ i I₉⁻; možné jsou i smíšené částice (BrI₂⁻, ICl₂⁻). Sklon k jejich tvorbě výrazně roste v řadě F⁻ < Cl⁻ < Br⁻ < I⁻ — velký a měkký jodid je nejlepší donor.
Jod je ve vodě prakticky nerozpustný (0,33 g·dm⁻³), ale v roztoku KI se rozpustí bez potíží. Přesně tak vzniká Lugolův roztok a přesně proto se jodometrická titrace dělá vždy v přebytku jodidu. A modrá barva se škrobem? To jsou polyjodidové řetězce navlečené do šroubovice amylosy.
Interhalogeny — halogen s halogenem
Interhalogeny jsou binární sloučeniny dvou různých halogenů typu XYn, kde n = 1, 3, 5 nebo 7. Kladné oxidační číslo má vždy ten méně elektronegativní (těžší) halogen. Platí dvě pravidla:
Čím větší rozdíl velikostí, tím vyšší n. Sedm ligandů unese jen velký jod v kombinaci s nejmenším fluorem (IF₇); naopak FCl₃ nebo ClI₃ neexistují.
| Typ | Tvar podle VSEPR | Volné páry na X | Příklady |
|---|---|---|---|
| XY | lineární | 3 | ClF, BrF, BrCl, ICl, IBr |
| XY₃ | tvar písmene T | 2 | ClF₃, BrF₃, ICl₃ (dimer I₂Cl₆) |
| XY₅ | tetragonální pyramida | 1 | ClF₅, BrF₅, IF₅ |
| XY₇ | pentagonální bipyramida | 0 | IF₇ |
Interhalogeny jsou ještě reaktivnější než samotné halogeny, protože vazba mezi dvěma různými halogeny je slabší než v X₂. Používají se jako halogenační činidla. S vodou hydrolyzují tak, že těžší halogen skončí v oxokyselině a lehčí jako halogenovodík:
ICl + H₂O → HCl + HIO · BrF₅ + 3 H₂O → HBrO₃ + 5 HF · ClF₃ + 2 H₂O → HClO₂ + 3 HF
S halogenidovými ionty tvoří komplexní anionty, které se dají chápat jako další druh polyhalogenidů: [BrF₄]⁻, [ICl₄]⁻.
Od kamenné soli ke chloru — plynulý přechod iontový → kovalentní
Sloučeniny halogenů a vzácných plynů — hledejte podle vzorce, názvu i použití
| Vzorec | Název | Ox. číslo | Vlastnosti | K čemu se používá |
|---|
Seřaďte podle klesajícího iontového charakteru vazby: NaI, NaF, AlCl₃, MgCl₂, SnCl₄. Elektronegativity: Na 0,93 · Mg 1,31 · Al 1,61 · Sn 1,96 · F 3,98 · Cl 3,16 · I 2,66.
Spočítáme rozdíl elektronegativit ΔEN u každé dvojice.
NaF: 3,98 − 0,93 = 3,05 · NaI: 2,66 − 0,93 = 1,73 · MgCl₂: 3,16 − 1,31 = 1,85
AlCl₃: 3,16 − 1,61 = 1,55 · SnCl₄: 3,16 − 1,96 = 1,20
Seřadíme sestupně podle ΔEN:
NaF (3,05) > MgCl₂ (1,85) > NaI (1,73) > AlCl₃ (1,55) > SnCl₄ (1,20)
Ověříme si to fyzikálními vlastnostmi — teplota tání je dobrým ukazatelem:
NaF 993 °C · MgCl₂ 714 °C · NaI 661 °C · AlCl₃ sublimuje 180 °C · SnCl₄ kapalina (t. varu 114 °C)
Pořadí sedí, a navíc je vidět, kde přesně se láme charakter látky.
Poznámka ke cínu: SnCl₂ (Sn v oxidačním čísle +II) je naopak pevná látka tající při 247 °C. Vyšší oxidační číslo téhož kovu tedy skutečně vede ke kovalentnějšímu halogenidu.
NaF > MgCl₂ > NaI > AlCl₃ > SnCl₄Ve čtyřech kádinkách jsou roztoky NaF, NaCl, NaBr a NaI. Navrhněte postup, jak je rozlišit pomocí dusičnanu stříbrného a amoniaku.
Do každého vzorku přidáme roztok AgNO₃. Ve vzorku, kde nevznikne sraženina, je fluorid — AgF je jako jediný halogenid stříbrný ve vodě dobře rozpustný.
1. kádinka bez sraženiny = NaF
Zbylé tři dají sraženinu; rozlišíme je barvou:
AgCl bílá · AgBr nažloutlá · AgI sytě žlutá
Odstíny se ale dají snadno splést, takže je potřeba potvrzující zkouška.
Ke každé sraženině přidáme zředěný roztok amoniaku. Rozpustí se jen ta, jejíž součin rozpustnosti je dost velký na to, aby ji komplex [Ag(NH₃)₂]⁺ „rozebral“.
AgCl (Ks 1,8·10⁻¹⁰) se rozpustí · AgBr (5,4·10⁻¹³) jen v koncentrovaném · AgI (8,5·10⁻¹⁷) ne
Alternativní potvrzení pro jodid: přidáme chlorovou vodu a pár kapek chloroformu a protřepeme. Vytěsněný jod se vybarví ve spodní vrstvě fialově, brom oranžově.
bez sraženiny → F⁻; bílá rozpustná v NH₃ → Cl⁻; nažloutlá → Br⁻; žlutá nerozpustná → I⁻Kyslíkaté kyseliny halogenů — čtyři kyseliny, dva protichůdné trendy
Řada HClO → HClO₂ → HClO₃ → HClO₄ je v anorganické chemii učebnicová: kyselost roste o patnáct řádů, kdežto oxidační síla klesá. Obojí se dá vysvětlit jedním obrázkem — počtem kyslíků, které na chloru visí.
Nejdřív oxidy — anhydridy těch kyselin
Halogeny s kyslíkem tvoří celou řadu oxidů. Většinou jsou endotermické (energii je do nich třeba vložit) a tudíž nestálé až výbušné. Nejdůležitější:
| Oxid | Ox. číslo | Vzhled | Anhydrid kyseliny | Poznámka |
|---|---|---|---|---|
| OF₂ | F −I, O +II | světle žlutý plyn | — | fluorid kyslíku, ne oxid fluoru — fluor je elektronegativnější |
| Cl₂O | +I | žlutohnědý plyn | HClO | lomená molekula, při zahřátí exploduje |
| ClO₂ | +IV | žlutozelený plyn | — | radikál s jedním nepárovým elektronem; technicky nejdůležitější |
| Cl₂O₇ | +VII | olejovitá kapalina | HClO₄ | nejstálejší oxid chloru, přesto výbušný |
| I₂O₅ | +V | bílá pevná látka | HIO₃ | jediný exotermický oxid halogenu, a proto nejstálejší |
2 HClO₄ → Cl₂O₇ + H₂O (dehydratace oxidem fosforečným) · I₂O₅ + 5 CO → I₂ + 5 CO₂ (stanovení CO)
ClO₂ se nedá skladovat ani přepravovat (nad koncentraci 10 % v plynu exploduje), a tak se vyrábí přímo na místě spotřeby z chlorečnanu:
2 NaClO₃ + SO₂ → 2 ClO₂ + Na₂SO₄
Používá se k bělení papíru (metoda ECF — bez elementárního chloru, protože ten dával chlorované organické látky a dioxiny) a k úpravě pitné vody tam, kde by chlor dával nepříjemnou chuť.
Přehled oxokyselin — a prázdný sloupec fluoru
| Ox. číslo | F | Cl | Br | I | Název typu |
|---|---|---|---|---|---|
| +I | — | HClO | HBrO | HIO | kyselina chlorná / bromná / jodná |
| +III | — | HClO₂ | — | — | kyselina chloritá |
| +V | — | HClO₃ | HBrO₃ | HIO₃ | kyselina chlorečná / bromičná / jodičná |
| +VII | — | HClO₄ | HBrO₄ | HIO₄, H₅IO₆ | kyselina chloristá / bromistá / jodistá |
Sloupec fluoru je prázdný, a to bez jediné výjimky — fluor nikdy nedosáhne kladného oxidačního čísla. Kyselina chloritá je jediná v řadě +III; u bromu a jodu se toto oxidační číslo neudrží.
+I chlorná → sůl chlornan · +III chloritá → chloritan · +V chlorečná → chlorečnan · +VII chloristá → chloristan
U bromu a jodu se +V značí příponou -ičná (kyselina bromičná, jodičná), protože přípona -ečná je vyhrazena chloru. Soli: bromičnan, jodičnan.
Struktura a síla — proč kyselost roste s oxidačním číslem
Všechny čtyři kyseliny mají v jádru chlor s tetraedrickou koordinací; liší se jen tím, kolik z jeho čtyř míst zabírají kyslíky a kolik volné elektronové páry.
| Kyselina | Ox. číslo | Nevazebných O | Volných párů na Cl | Tvar aniontu | pKa | Vazba Cl—O [pm] |
|---|---|---|---|---|---|---|
| HClO | +I | 0 | 3 | lineární (ClO⁻) | 7,54 | 170 |
| HClO₂ | +III | 1 | 2 | lomený | 1,94 | 157 |
| HClO₃ | +V | 2 | 1 | trigonální pyramida | ≈ −1 | 149 |
| HClO₄ | +VII | 3 | 0 | tetraedr | ≈ −8 | 144 |
1 · Indukční efekt. Každý další kyslík odsává elektronovou hustotu z atomu chloru a přes něj i z vazby O—H. Vodík je pak snáz odtržitelný jako proton.
2 · Stabilizace aniontu. Po odštěpení protonu se záporný náboj rozprostře mezi všechny kyslíky. Čím víc jich je, tím menší náboj připadne na každý — anion je stabilnější a proton se nevrací.
V ClO⁻ sedí celý náboj na jediném kyslíku; ve ClO₄⁻ je rozdělen mezi čtyři a navíc zpevněn delokalizovanou interakcí π. Odtud i kratší vazby (170 → 144 pm) a pozoruhodná redoxní netečnost chloristanu.
Pro kyselinu HnXOm platí přibližně pKa ≈ 8 − 5·(m − n), kde (m − n) je počet nevazebných kyslíků (těch bez vodíku).
HClO (0 nevaz. O) → 8 · HClO₂ (1) → 3 · HClO₃ (2) → −2 · HClO₄ (3) → −7
Skutečnost: 7,54 · 1,94 · ≈−1 · ≈−8. Odhad na jednu jednotku přesně — a funguje i na kyseliny síry a fosforu.
Oxidační síla — jde přesně naopak
Nejsilnější kyselina je nejslabší oxidační činidlo, a naopak. Kyselina chlorná (nejslabší kyselina) je nejostřejší oxidovadlo v řadě, protože z oxidačního čísla +I je „nejblíž dolů“ na −I a chlor je v něm nejméně stabilní.
oxidační síla: HClO (1,63 V) > HClO₂ (1,64 V) > HClO₃ (1,45 V) > HClO₄ (1,20 V)
Oxidační působení kyseliny závisí na tom, jestli je v systému ionizovaná, nebo kovalentní. Zředěná kyselina chloristá a roztoky chloristanů jsou úplně rozdisociované a prakticky neoxidují — chloristanový anion je tak stabilní, že se s ničím nechce bavit. Ale koncentrovaná, málo disociovaná HClO₄ je nebezpečné oxidační činidlo: s organickou látkou reaguje explozivně.
Stejná látka, jiná koncentrace, úplně jiné chování. Zapamatujte si to jako „zředěný chloristan je nudný, koncentrovaná kyselina chloristá je bomba“.
Jednotlivé kyseliny a jejich soli
Kyselina chlorná a chlornany. Vzniká rozpouštěním chloru ve vodě (Cl₂ + H₂O ⇌ HCl + HClO) a existuje jen ve zředěném roztoku. Soli se dělají zaváděním chloru do studeného zředěného louhu:
Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O (chlornan sodný — savo, asi 5 %)
2 Cl₂ + 2 Ca(OH)₂ → Ca(ClO)₂ + CaCl₂ + 2 H₂O (chlorové vápno)
Chlornan v kyselém prostředí synproporcionuje zpátky na chlor:
NaClO + 2 HCl → NaCl + Cl₂ + H₂O
Domácí smíchání sava s čističem na bázi kyseliny (nebo i s octem) uvolní jedovatý chlor. Patří to k nejčastějším otravám v domácnosti.
Tuhé chlornany při zahřátí disproporcionují: 3 NaClO → 2 NaCl + NaClO₃.
Kyselina chloritá a chloritany. Nejnestálejší z celé řady — nikdo ji nepřipravil čistou. Soli (NaClO₂) jsou stálejší a používají se k bělení a k výrobě ClO₂.
Kyselina chlorečná a chlorečnany. Silná kyselina; nad 40 % se rozkládá. Soli se vyrábějí zaváděním chloru do horkého koncentrovaného louhu (3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O). Tuhý KClO₃ — Bertholletova sůl — je klasické okysličovadlo:
2 KClO₃ + 3 S → 2 KCl + 3 SO₂ (reakce v hlavičce zápalky)
2 KClO₃ → 2 KCl + 3 O₂ (s MnO₂ jako katalyzátorem — laboratorní zdroj kyslíku)
4 KClO₃ → 3 KClO₄ + KCl (bez katalyzátoru — disproporcionace na chloristan)
Kyselina chloristá a chloristany. Jedna z nejsilnějších anorganických kyselin a jediná oxokyselina chloru, kterou lze izolovat jako čistou látku (bezbarvá viskózní kapalina). Chloristany se používají v pyrotechnice a jako okysličovadlo tuhých raketových paliv:
10 Al + 6 NH₄ClO₄ → 4 Al₂O₃ + 2 AlCl₃ + 3 N₂ + 12 H₂O (pomocný motor raketoplánu obsahoval asi 70 % NH₄ClO₄ a 16 % hliníku)
Kyseliny bromu a jodu — dvě odchylky
Analogické kyseliny bromu a jodu se chovají podobně, ale s dvěma zajímavými výjimkami:
1 · Kyselina jodičná HIO₃ je jediná oxokyselina halogenů vedle HClO₄, kterou lze získat jako bílou krystalickou látku. Velký atom jodu tři kyslíky pohodlně unese. Připravuje se oxidací jodu kyselinou dusičnou: I₂ + 10 HNO₃ → 2 HIO₃ + 10 NO₂ + 4 H₂O.
2 · Kyselina jodistá existuje ve dvou podobách: HIO₄ (tetraedrická) a H₅IO₆ (oktaedrická, „kyselina pentahydrogenjodistá“). Jod je tak velký, že kolem sebe udrží i šest kyslíků — chlor by to nikdy nedokázal. H₅IO₆ se v organické analýze používá ke štěpení vazeb C—C u sacharidů.
Kyselina bromistá HBrO₄ byla připravena až roku 1968 — u bromu je oxidační číslo +VII výrazně méně stálé než u sousedů. Je to důsledek kontrakce d-bloku: brom následuje hned za prvky 3d a jeho valenční elektrony jsou hůř odstíněné, takže se hůř odevzdávají.
Oxokyseliny chloru — struktura, síla, sůl
Názvosloví kyslíkatých sloučenin halogenů
Seřaďte HClO, HClO₃, HClO₄ a HClO₂ podle klesající síly kyseliny a podle klesající oxidační síly. Odhadněte pKa Paulingovým pravidlem.
Spočítáme u každé kyseliny počet nevazebných kyslíků, tedy těch bez navázaného vodíku: celkový počet O minus počet H.
HClO: 1 − 1 = 0 · HClO₂: 2 − 1 = 1 · HClO₃: 3 − 1 = 2 · HClO₄: 4 − 1 = 3
Dosadíme do Paulingova pravidla pKa ≈ 8 − 5·(počet nevazebných O):
HClO ≈ 8 · HClO₂ ≈ 3 · HClO₃ ≈ −2 · HClO₄ ≈ −7
Tabulkové hodnoty: 7,54 · 1,94 · ≈−1 · ≈−8. Odhad sedí na jednotku.
Síla kyseliny je tím větší, čím nižší je pKa:
HClO₄ > HClO₃ > HClO₂ > HClO — rozdíl mezi krajními je asi 15 řádů v Ka
Oxidační síla jde opačně — čím nižší oxidační číslo, tím ochotněji chlor klesá na −I:
HClO > HClO₂ > HClO₃ > HClO₄ (E° = 1,63 · 1,64 · 1,45 · 1,20 V)
kyselost roste s počtem kyslíků, oxidační síla naopak klesáZaveďte chlor do studeného zředěného NaOH a pak do horkého koncentrovaného. Napište obě rovnice, určete oxidační čísla a vysvětlete, proč je výsledek jiný.
Za studena chlor disproporcionuje jen o jeden stupeň na každou stranu: 0 → −I a 0 → +I. Poměr je tedy 1 : 1.
Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O
Za horka je chlornan nestálý a sám dál disproporcionuje na chlorečnan (3 NaClO → 2 NaCl + NaClO₃). Celkově tedy chlor jde z 0 na −I a na +V, poměr je 5 : 1.
3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O
Zkontrolujeme elektronovou bilanci u horké varianty:
odevzdáno: 1 atom · 5 e⁻ = 5 · přijato: 5 atomů · 1 e⁻ = 5 ✓
Rozhodující je tedy teplota: určuje, jestli se reakce zastaví u chlornanu, nebo poběží až k chlorečnanu. Průmysl toho využívá — stejný elektrolyzér dělá savo nebo Bertholletovu sůl podle toho, jak horký roztok v něm koluje.
studený louh → NaClO (savo) · horký louh → NaClO₃ (chlorečnan)Výroba a použití — od solanky k plastu, od kazivce k teflonu
Teď se všechno, co jsme si odvodili, promění v technologii. Uvidíte, proč se fluor nedá vyrobit chemicky, proč elektrolýza soli vyrábí tři produkty najednou a proč jeden atom chloru dokáže zničit sto tisíc molekul ozonu.
Fluor — jedině elektrolýzou, a to je celý příběh
Fluorid F⁻ je natolik stabilní, že ho nezoxiduje žádné chemické činidlo: potřebovali bychom oxidační činidlo s E° vyšším než +2,87 V, a takové v chemické tabulce prostě není. Zbývá jediná cesta — anodická oxidace, tedy elektrolýza, protože napětí zdroje si můžeme nastavit libovolně.
Kdybyste elektrolyzovali vodný roztok fluoridu, vzniklý fluor by okamžitě zoxidoval vodu (ΔE° = 2,87 − 1,23 = +1,64 V) a na anodě byste dostali kyslík:
2 F₂ + 2 H₂O → 4 HF + O₂
Elektrolyzovat se proto musí bezvodá tavenina.
Používá se roztavená směs KF a bezvodého HF v poměru zhruba KF·2HF, což je vlastně hydrogendifluorid draselný. Elektrolýza běží při 70–130 °C:
anoda (uhlík nebo nikl): 2 HF₂⁻ → F₂ + 2 HF + 2 e⁻
katoda (ocel): 2 HF + 2 e⁻ → H₂ + 2 F⁻
celkově: 2 HF → H₂ + F₂ (napětí kolem 8–12 V)
Prostory anody a katody musí být oddělené diafragmou — kdyby se fluor a vodík potkaly, výbuch by byl okamžitý. Nádoba je z oceli chráněné vrstvou slitiny mědi a niklu (Monelův kov), protože ta se pokryje ochrannou vrstvou fluoridu.
Suroviny: vše začíná u kazivce. CaF₂ + H₂SO₄ → CaSO₄ + 2 HF — a protože HF leptá sklo, aparatura musí být z oceli nebo olova.
Roku 1986, přesně sto let po Moissanovi, ukázal Karl Christe, že fluor lze připravit i chemicky — použil ale k tomu látky, které se samy vyrábějí z fluoru:
2 K₂MnF₆ + 4 SbF₅ → 4 KSbF₆ + 2 MnF₃ + F₂
Je to elegantní kuriozita, ne technologie. Původní tvrzení „fluor jde získat jen elektrolyticky“ tedy pro praxi platí dál.
Použití fluoru a jeho sloučenin: kryolit Na₃AlF₆ pro výrobu hliníku (Al(OH)₃ + 6 HF + 3 NaOH → Na₃AlF₆ + 6 H₂O), teflon (C₂F₄)ₙ, chladiva, UF₆ pro obohacování jaderného paliva, SF₆ jako izolační plyn ve vypínačích, LiPF₆ v lithiových bateriích a fluoridy v zubních pastách:
Ca₅(PO₄)₃OH + F⁻ → Ca₅(PO₄)₃F + OH⁻ hydroxyapatit skloviny se mění na odolnější fluorapatit
Chlor — chloralkalická elektrolýza
Chlor se vyrábí elektrolýzou vodného roztoku NaCl (solanky). Vznikají při ní tři produkty najednou a všechny tři jsou žádané:
anoda: 2 Cl⁻ → Cl₂ + 2 e⁻ · katoda: 2 H₂O + 2 e⁻ → H₂ + 2 OH⁻
celkově: 2 NaCl + 2 H₂O → 2 NaOH + Cl₂ + H₂
Na každou tunu chloru vznikne 1,128 t hydroxidu sodného a 28,4 kg vodíku. Ten poměr nejde změnit — proto se cena louhu a chloru na trhu vzájemně honí: když stoupne poptávka po jednom, přebývá druhý.
Podle potenciálů by měl vyhrát kyslík: E°(O₂/H₂O) = 1,23 V je nižší než E°(Cl₂/Cl⁻) = 1,36 V, takže voda se má oxidovat snáz. Ve skutečnosti se vylučuje chlor, protože vylučování kyslíku má na běžných anodách velké přepětí (asi 0,5 V) — je kineticky pomalé. Přepětí je pro elektrolýzu roztoků klíčové a bez něj by chloralkalická technologie neexistovala.
Tři technologie se liší jen tím, jak oddělí prostor anody od prostoru katody. Model níže je porovnává; shrnutí:
| Proces | Oddělení prostorů | Napětí | Spotřeba | Louh | Stav |
|---|---|---|---|---|---|
| amalgámový | rtuťová katoda tvoří amalgám | ≈ 4,3 V | ≈ 3250 kWh/t Cl₂ | 50 %, velmi čistý | v EU ukončen 11. 12. 2017 |
| diafragmový | porézní přepážka | ≈ 3,5 V | ≈ 2650 kWh/t Cl₂ | 11 %, se solí | dobíhá |
| membránový | iontoměničová membrána | ≈ 3,1 V | ≈ 2340 kWh/t Cl₂ | 32–35 %, čistý | dnešní standard |
Elektrolýza taveniny je něco jiného: 2 NaCl → 2 Na + Cl₂ — bez vody se na katodě vylučuje kovový sodík (Downsův proces). Z roztoku by to nikdy nešlo, protože voda se redukuje mnohem snáz.
Laboratorně se chlor připraví oxidací chlorovodíku: MnO₂ + 4 HCl → MnCl₂ + Cl₂ + 2 H₂O nebo za studena 2 KMnO₄ + 16 HCl → 2 KCl + 2 MnCl₂ + 5 Cl₂ + 8 H₂O.
Použití chloru: zhruba třetina jde na výrobu PVC, dále na isokyanáty pro polyuretany, epoxidové pryskyřice, rozpouštědla, titanovou bělobu chloridovým procesem, výrobu bromu a jodu, kyselinu chlorovodíkovou a dezinfekci vody.
Brom a jod — oba stojí na vytěsnění
Brom se získává z mořské vody a podzemních solanek. Postup má tři kroky:
1. Solanku zahustíme (v mořské vodě je bromidu jen 65 mg·dm⁻³) a okyselíme. 2. Vytěsníme brom chlorem: Cl₂ + 2 NaBr → 2 NaCl + Br₂. 3. Těkavý brom vyfoukáme proudem vzduchu nebo páry a zachytíme ho v roztoku uhličitanu, kde disproporcionuje:
3 Br₂ + 3 Na₂CO₃ → 5 NaBr + NaBrO₃ + 3 CO₂
Okyselením koncentrátu se brom uvolní zpátky, tentokrát už v desetkrát vyšší koncentraci:
5 NaBr + NaBrO₃ + 3 H₂SO₄ → 3 Br₂ + 3 Na₂SO₄ + 3 H₂O (synproporcionace)
Jod pochází hlavně z matečných louhů po zpracování chilského ledku, kde je jako jodičnan NaIO₃. Redukuje se hydrogensiřičitanem:
2 IO₃⁻ + 5 HSO₃⁻ → I₂ + 5 SO₄²⁻ + 3 H⁺ + H₂O
Druhým zdrojem jsou solanky u ropných ložisek (Japonsko), kde se jodid oxiduje chlorem. Surový jod se čistí sublimací.
Použití: brom hlavně v zpomalovačích hoření (a i ty se dnes omezují kvůli perzistenci v prostředí), dále v organické syntéze a jako AgBr ve fotografii. Jod v rentgenových kontrastních látkách, v polarizačních filtrech displejů, v dezinfekci (jodová tinktura, povidon-jod), v krmivech a při rafinaci kovů van Arkelovou metodou.
Chlorace vody
Chlorování pitné vody je nejúspěšnější hygienické opatření v dějinách — po jeho zavedení (Jersey City, 1908) klesla úmrtnost na břišní tyfus v amerických městech o víc než 90 %. Účinnou látkou přitom není chlor sám:
Cl₂ + H₂O ⇌ HClO + HCl · HClO ⇌ H⁺ + ClO⁻ (pKa = 7,54)
Baktericidní je nedisociovaná molekula HClO, protože je elektroneutrální a projde buněčnou stěnou; chlornanový anion ClO⁻ je asi osmdesátkrát méně účinný. Proto účinnost chlorace prudce klesá s rostoucím pH: při pH 6 je v roztoku 97 % aktivní formy, při pH 8,5 už jen 10 %.
V ČR se v pitné vodě sleduje volný chlor s mezní hodnotou 0,3 mg·dm⁻³ u spotřebitele; v bazénech se udržuje 0,3–0,6 mg·dm⁻³. Vedlejším produktem chlorace jsou trihalomethany (hlavně chloroform), které vznikají reakcí s huminovými látkami — jejich limit je 100 µg·dm⁻³.
Alternativy: oxid chloričitý (nedává trihalomethany), ozon (nemá zbytkový účinek v potrubí) a UV záření (jen v místě).
Freony a ozonová vrstva
Freony (chlorfluoruhlovodíky, CFC) byly ve 30. letech vynalezeny jako ideální chladiva: nehořlavé, netoxické, bez zápachu, chemicky netečné. Vyrábějí se Swartsovou reakcí:
CCl₄ + 2 HF → CCl₂F₂ + 2 HCl (katalyzátor SbF₅, freon 12)
A právě ta netečnost byla problém. V troposféře se freon nerozloží ničím, takže během několika let vystoupá do stratosféry, kde ho tvrdé UV záření konečně rozštěpí a uvolní atom chloru. Ten pak spustí katalytický cyklus:
Cl + O₃ → ClO + O₂
ClO + O → Cl + O₂
celkově: O₃ + O → 2 O₂ a atom chloru se vrací nedotčený
Chlor se v cyklu nespotřebovává — je to katalyzátor. Jediný atom chloru stihne rozložit odhadem až sto tisíc molekul ozonu, než ho něco zachytí (typicky reakce s methanem na HCl). Brom je v téže roli zhruba padesátkrát účinnější než chlor, a proto byly halony (hasiva typu CBrF₃) zakázány jako první.
Časová osa: 1974 varování Molina a Rowland (Nobelova cena 1995) · 1985 objev ozonové díry nad Antarktidou · 1987 Montrealský protokol · 1996 zákaz CFC ve vyspělých zemích · 2016 Kigalský dodatek, který omezuje i jejich náhrady kvůli klimatu.
Tři generace náhrad a proč se pořád mění:
| Generace | Příklad | ODP | GWP | Proč se od ní ustoupilo |
|---|---|---|---|---|
| CFC (freony) | CCl₂F₂ | 1,0 | 10 200 | ničí ozon, zakázány |
| HCFC (přechodné) | CHClF₂ | 0,055 | 1 760 | vazba C—H je rozloží už v troposféře, ale chlor v nich pořád je |
| HFC | CH₂FCF₃ | 0 | 1 430 | ozon neničí, ale jsou to silné skleníkové plyny — Kigali |
| HFO a přírodní | CF₃CF=CH₂ | 0 | < 1 | dnešní řešení; dvojná vazba se rozpadne za pár dní |
Podle hodnocení Světové meteorologické organizace z roku 2022 se ozonová vrstva obnovuje: nad Antarktidou by se měla vrátit na úroveň roku 1980 kolem roku 2066, globálně asi kolem roku 2040. Montrealský protokol je nejúspěšnější mezinárodní ekologická dohoda v dějinách — a je celý postavený na chemii jedné dvojice rovnic výše.
Jodid v soli — chemie jako veřejné zdraví
Jod je nezbytný pro tvorbu hormonů štítné žlázy. Thyroxin (T₄, C₁₅H₁₁I₄NO₄) obsahuje čtyři atomy jodu, které tvoří 65 % jeho hmotnosti. Nedostatek jodu vede ke strumě (zvětšení štítné žlázy), u dětí k poruchám vývoje mozku.
V Česku byl nedostatek jodu ve 40. letech běžný — vnitrozemská strava ho obsahuje málo. Od roku 1950 se proto kuchyňská sůl povinně joduje. Dnes se přidává jodičnan draselný KIO₃, protože je stálejší než jodid, který by se na vzduchu pomalu oxidoval a jod by ze soli vytěkal.
Obsah v soli: 20–34 mg jodu na kilogram, tedy 34–57 mg KIO₃/kg.
Doporučený denní příjem: 150 µg pro dospělého, 200 µg pro těhotné a kojící.
Při běžné spotřebě 5 g soli denně to dá zhruba 125 µg jodu — většinu potřeby.
Jodid ve školní laboratoři prokážete synproporcionací s jodičnanem v kyselém prostředí; se škrobem se vzniklý jod projeví modrým zbarvením:
KIO₃ + 5 KI + 3 H₂SO₄ → 3 I₂ + 3 K₂SO₄ + 3 H₂O
A ještě jedna souvislost: tabletky KI vydávané při jaderné havárii fungují tak, že zaplní štítnou žlázu neradioaktivním jodem, takže radioaktivní 131I z úniku se do ní už nevejde a vyloučí se.
Chloralkalická elektrolýza — tři technologie vedle sebe
Kalkulačka výtěžku elektrolýzy — Faradayovy zákony v praxi
Katalytický cyklus ničení ozonu — kolik toho jedna molekula stihne
Chloralkalický elektrolyzér pracuje s proudem 12 kA po dobu 24 hodin s proudovým výtěžkem 96 %. Kolik kilogramů chloru a hydroxidu sodného vyrobí? F = 96 485 C·mol⁻¹, M(Cl₂) = 70,90 g·mol⁻¹, M(NaOH) = 40,00 g·mol⁻¹.
Nejdřív celkový náboj. Pozor na jednotky — čas v sekundách.
Q = I · t = 12 000 · 24 · 3600 = 1,037·10⁹ C
Látkové množství elektronů, opravené o proudový výtěžek:
n(e⁻) = Q·0,96 / F = 1,037·10⁹ · 0,96 / 96 485 = 10 316 mol
Na jednu molekulu chloru připadají dva elektrony (2 Cl⁻ → Cl₂ + 2 e⁻), na jeden hydroxid jeden.
n(Cl₂) = 10 316 / 2 = 5 158 mol → m = 5 158 · 70,90 = 366 kg
n(NaOH) = 10 316 mol → m = 10 316 · 40,00 = 413 kg
Kontrola poměru: 413 / 366 = 1,13 — přesně stechiometrických 1,128 t louhu na tunu chloru. Sedí.
za den 366 kg Cl₂ a 413 kg NaOH (plus asi 10,4 kg H₂)Kuchyňská sůl obsahuje 25 mg jodu na kilogram, přidaného ve formě KIO₃. Kolik miligramů jodičnanu draselného je v kilogramu soli a kolik procent doporučené denní dávky (150 µg) pokryje 5 g soli? M(KIO₃) = 214,0, M(I) = 126,9 g·mol⁻¹.
V jedné molekule KIO₃ je jeden atom jodu, takže hmotnostní zlomek jodu v jodičnanu je:
w(I) = 126,9 / 214,0 = 0,593, tedy 59,3 %
Na 25 mg jodu tedy potřebujeme:
m(KIO₃) = 25 / 0,593 = 42,2 mg na kilogram soli
V 5 g soli je jodu:
m(I) = 25 mg·kg⁻¹ · 0,005 kg = 0,125 mg = 125 µg
Podíl z doporučené dávky:
125 / 150 = 0,83 → 83 % denní potřeby
Zbytek dodá mléko, ryby a vejce. Právě proto se u nás struma prakticky přestala vyskytovat.
42,2 mg KIO₃ na kg soli; 5 g soli pokryje 83 % denní potřeby joduZávěrečný test
Dvacet pět otázek přes celé téma — vzácné plyny, sloučeniny xenonu, konfigurace a oxidační čísla, elementární halogeny, oxidační síla, halogenovodíky, halogenidy, oxokyseliny i technologie. Odpovězte na všechny a klikněte na Vyhodnotit test; u každé otázky se pak rozbalí vysvětlení. Otázky si můžete nechat zamíchat.
Dejte si na test 35 minut. Periodickou tabulku mějte po ruce (u přijímaček ji dostanete), kalkulačku jen na Faradayovy výpočty. Výsledek nad 80 % znamená, že látku máte; pod 60 % se vraťte ke kapitolám, ve kterých jste ztratili body.
Tahák — všechno na jedné obrazovce
Tohle si vytiskněte nebo vyfoťte. Je tu každé číslo, rovnice, pravidlo a past, které z tohoto celku potřebujete.
Konfigurace a oxidační čísla
- Halogeny: ns²np⁵ · vzácné plyny: ns²np⁶ (He 1s²)
- Halogeny: −I vždy; kladná +I, +III, +V, +VII jen s O nebo lehčím halogenem
- Fluor jen −I — nejvyšší EN (3,98) a ve 2. periodě nejsou orbitaly d
- → fluor nemá žádnou oxokyselinu; OF₂ je fluorid kyslíku
- Sudá čísla u halogenů = radikál (ClO₂ má +IV)
- Vzácné plyny: oxidační čísla vždy sudá (+II, +IV, +VI, +VIII)
Klíčová čísla halogenů
- Elektronegativita: F 3,98 · Cl 3,16 · Br 2,96 · I 2,66
- E°(X₂/2X⁻) ve V: F₂ = +2,87 · Cl₂ = +1,36 · Br₂ = +1,07 · I₂ = +0,54
- Vazba X—X v kJ·mol⁻¹: Cl₂ = 242,6 · Br₂ = 192,8 · F₂ = 158,8 · I₂ = 151,1
- Teplota varu ve °C: F₂ = −188,1 · Cl₂ = −34,0 · Br₂ = +58,8 · I₂ = +184,3
- Vazba H—X v kJ·mol⁻¹: HF = 567 · HCl = 431 · HBr = 366 · HI = 298
- pKa: HF = 3,17 · HCl ≈ −7 · HBr ≈ −9 · HI ≈ −10
Vzácné plyny — čísla a fakta
- Ionizační energie v kJ·mol⁻¹: He 2372 · Ne 2081 · Ar 1521 · Kr 1351 · Xe 1170 · Rn 1037
- Ve vzduchu (objemově): Ar = 0,934 % · Ne = 18,2 ppm · He = 5,24 ppm · Kr = 1,14 ppm · Xe = 0,087 ppm
- Teploty varu v K: He 4,22 · Ne 27,1 · N₂ 77,4 · Ar 87,3 · O₂ 90,2 · Kr 119,9 · Xe 165,1
- Helium ze zemního plynu (0,3–7 %), ostatní z kapalného vzduchu
- Bartlett 1962: I(O₂) = 1175 ≈ I(Xe) = 1170 → Xe + PtF₆
- Tvary: XeF₂ lineární · XeF₄ čtverec · XeO₃ pyramida · XeO₄ tetraedr
Rozhodovací tabulka — proběhne, nebo ne?
- Vytěsnění: lehčí halogen vytěsní těžší ze soli, nikdy naopak
- ΔE° = E°(přidaný X₂) − E°(halogenid v roztoku) > 0 → proběhne
- Fluor ve vodě nikdy — nejdřív zoxiduje vodu na kyslík
- Nadbytek Cl₂ na jodid: jod se dál zoxiduje na bezbarvou HIO₃
- Jodid nezoxidujete na FeIII ani CuII — FeI₃ a CuI₂ neexistují
- Iontovost halogenidu: roste s ΔEN, klesá s oxidačním číslem kovu
Oxokyseliny chloru
- HClO chlorná (+I) → chlornan · pKa 7,54
- HClO₂ chloritá (+III) → chloritan · pKa 1,94
- HClO₃ chlorečná (+V) → chlorečnan · pKa ≈ −1
- HClO₄ chloristá (+VII) → chloristan · pKa ≈ −8
- Kyselost roste zleva doprava, oxidační síla klesá
- Odhad: pKa ≈ 8 − 5·(počet nevazebných O)
- Zředěný chloristan neoxiduje, koncentrovaná HClO₄ exploduje
Rovnice, které musíte umět z hlavy
Cl₂ + 2 NaOH → NaCl + NaClO + H₂O
3 Cl₂ + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO₃ + 3 H₂O
2 NaCl + 2 H₂O → 2 NaOH + Cl₂ + H₂
CaF₂ + H₂SO₄ → CaSO₄ + 2 HF
SiO₂ + 4 HF → SiF₄ + 2 H₂O
MnO₂ + 4 HCl → MnCl₂ + Cl₂ + 2 H₂O
XeF₆ + 3 H₂O → XeO₃ + 6 HF
5 I⁻ + IO₃⁻ + 6 H⁺ → 3 I₂ + 3 H₂O
Technologie a čísla z praxe
- Fluor: jen elektrolýzou taveniny KF·2HF, 70–130 °C, ocel a Monelův kov
- Chlor: chloralkalická elektrolýza · na 1 t Cl₂ vzniká 1,128 t NaOH a 28,4 kg H₂
- Napětí a spotřeba: amalgám 4,3 V ≈ 3250 · diafragma 3,5 V ≈ 2650 · membrána 3,1 V ≈ 2340 kWh/t
- Rtuťová technologie v EU skončila 11. 12. 2017
- Na anodě je chlor kvůli přepětí kyslíku, ne kvůli potenciálu
- Brom vytěsněním chlorem z mořské vody (65 mg·dm⁻³), jod z chilského ledku
- Jodace soli: 20–34 mg jodu na kg jako KIO₃; denní potřeba 150 µg
Nejčastější chyby
- „Kyselina fluorná“ — neexistuje, fluor nemá kladné ox. číslo
- „HF je nejsilnější kyselina“ — je jediná slabá ze čtyř
- „F—F je nejpevnější vazba“ — je předposlední, hned nad jodem
- „Fluor má nejvyšší elektronovou afinitu“ — má ji chlor (349 > 328)
- „AgF sraženina“ — fluorid stříbrný je rozpustný
- „Elektrolýzou roztoku NaCl vzniká sodík“ — vzniká vodík a louh
- „HBr z bromidu a H₂SO₄“ — kyselina sírová bromid zoxiduje
- Míchat savo s kyselinou — uvolní se jedovatý chlor
Slovníček pojmů
Každý odborný termín, který v materiálu i ve vaší osnově padl. Klepnutím rozbalíte definici.
Kam pokračovat dál
Následujícím okruhem anorganické chemie jsou chalkogeny — kyslík, síra, selen a tellur. Uvidíte, že se skoro celá logika, kterou jste si tady osvojili, dá použít znovu, jen posunutá o jeden sloupec doleva: konfigurace ns²np⁴ místo ns²np⁵ znamená dva chybějící elektrony, tedy oxidační číslo −II a kladná čísla +IV a +VI. Kyslík hraje v chalkogenech přesně tu roli, jakou tady hrál fluor: je to prvek druhé periody, který nemá orbitaly d, vyčnívá elektronegativitou a jehož hydrid tvoří vodíkové můstky. A řada oxokyselin síry H₂SO₃ → H₂SO₄ se řídí přesně stejným pravidlem o nevazebných kyslících, které jste použili na chlor. Budete tedy stavět na hotovém.
Osnovu a pořadí výkladu celého modulu anorganické chemie sleduje učebnice Klikorka J., Hájek B., Votinský J.: Obecná a anorganická chemie (2. vydání, SNTL, Praha 1989) — je to poctivě promyšlené uspořádání látky, které jde od elektronové konfigurace k technologii a po více než třiceti letech pořád funguje.
Výklad, příklady, data i interaktivní modely v tomto průvodci jsou původní. Číselné hodnoty jsou ověřené proti současným tabulkám a tam, kde se od roku 1989 posunulo poznání nebo technologie (sloučeniny argonu, membránová elektrolýza místo amalgámové, ozonová vrstva a osud freonů, moderní pohled na účast orbitalů d ve vazbě, číslování skupin 1–18), je látka podána podle dnešního stavu.